U šatny jsem dostal lístek s číslem 77, a to nemohla být náhoda. Na tyhle symboly a znamení já prostě věřím, takže mnou projel elektrický výboj, jako když si z balíčku tarotů vytáhnete desítku mečů nebo Viselce. Tohle špatný večer nebude. Do sálu Lucerna Music Baru jsem přišel už za zvuků Ducking Punches, kteří se zhostili nevděčné role předskokana, ale odezva návštěvníků byla neočekávaně přívětivá. Folk punk v jejich podání sahá až ke grunge a post-punku, navíc je občas proložený ženským vokálem baskytaristky, takže výsledek zní jako táboráková směs Worriers a Westkust. Jednalo se o moje první setkání s Ducking Punches a příjemně vyplněnou půlhodinu.
V devět hodin už celý sál netrpělivě přešlapoval a za bouřlivého jásotu přišli na pódium nejdříve The Sleeping Souls, poté i samotný Frank Turner. Lepší úvod než Get Better z aktuální desky Positive Songs For Negative People (recenze) si nikdo přítomný ani přát nemohl. Publiku se okamžitě podařilo naladit na jednu společnou party vlnu, a co víc, Frank Turner na ní byl též. „Dobrý večer, jmenuji se František Turner. Mluvím perfektně česky, ale dnes jsem se rozhodl pilovat svou angličtinu!“ No nemilujte ho, když tohle řekne na svém koncertě s pořadovým číslem 1875 krásnou, anglicky akcentovanou češtinou z pódia a vám koutky úst bezděky vyskočí o pár centimetrů výš. Energie, která šla z pódia třeba při Try This At Home, by mohla rozsvítit všechny ulice až k Náměstí Míru, ale když přijde na The Road, fanoušci dokonale respektují atmosféru písničky. Turner jako vždy nacvičil Eulogy v řeči země, ve které hraje a záměnou Mercuryho za Gotta v textu písničky si vysloužil salvu smíchu a potlesku. Jen s kytarou zahrál nový, ještě nedokončený song o Doře Hall nebo fantastickou The Ballad Of Me And My Friend, aby po příchodu The Sleeping Souls zpět na pódium zvedl intimitu na ještě větší úroveň písničkou Mittens. Své kořeny uctil úryvkem z Ace Of Spades, načež přiznal, že akordy obšlehl do Josephine. Při Out Of Breath poslal Turner bubeníka z Ducking Punches stage divingem přes celý sál s jasným úkolem: dát si high-five s vybranými návštěvníky v protilehlých rozích malé Lucerny. Povedlo se. Po nezbytném výskoku všech fanoušků ze sedu v písničce Photosynthesis a výtečné Recovery zmizel Turner i s kapelou z pódia, ale obrovský aplaus je v backstage dlouho neudržel.
[youtube id=“_w0MsVoxUJM“ width=“620″ height=“360″]Prvním přídavkem byl překvapivě Song For Josh, citlivá vzpomínka na Joshe Burdettea a publikum opět pochopilo, že taková písnička vyžaduje určitou etiketu. Ale při I Still Believe už nikdo v klidu být nedokázal, tancoval jsem s neznámými i známými lidmi napříč celou Lucernou, abych při poslední písničce, kterou byla Four Simple Words, už jen střídavě skákal a v lese rukou chytal připlavená těla. Slečně, která se vinou fanoušku ocitla na pódiu a předvedla zde s Frankem pár elegantních otoček, se dala z tváře čist čirá radost. A společný skok Turnera a zmíněné slečny z pódia do kotle jen umocnil večerní sounáležitost všech přítomných. Kéž by tenhle koncert nikdy v mých vzpomínkách nevybledl.
A ještě jedna věc. Frank Turner je přesně ten člověk, pro kterého neexistuje hranice mezi umělcem a „prostým lidem“ a mezi jednotlivými fanoušky nedělá rozdíly. Zapomeňte na VIP vstupenky s meet and greet, s Frankem má možnost prohodit pár slov naprosto každý. Je vidět, že je vděčný za to, že někdo utratí peníze za vstupenku na jeho vystoupení, a tak dělá vše pro to, aby ani jeden jediný návštěvník neodcházel z koncertu zklamaný, otrávený, naštvaný. A je to právě tahle vlastnost, která dělá z upřímného a usměvavého chlapíka jménem Frank Turner opravdového pankáče.
Video natočil Danny, za fotografii poděkujte mistrovství Vojty Floriana. Celý fotoreport je k nalezení zde.
