Discard – Death From Above

Co se týče hudebního trhu obecně, žijeme v době reedicové. Samozřejmě že totéž platí i v rámci punku, ačkoliv v tom je to alespoň částečně vyváženo přívalem současné tvorby. Žijeme v době reedicové a v mnoha ohledech je tomu tak dobře, neboť ač to na jednu stranu může ukazovat na tvůrčí i ideovou vyčerpanost subkultury, na druhou stranu to konečně vrací do hry desky a nahrávky, jejichž sběratelské ceny se vyšroubovaly do nesmyslných sfér a jejich nové verze mnohdy natrhnou zadek originálům.

Téma degradace živé subkultury na sběratelskou posedlost mužů ve středním věku nyní ponechme stranou a vraťme se k tématu. Na reedicovou vlnu naskočila i některá z místních vydavatelství a v tvrdších vodách plující Insane Society jako jedno z nich přispívá svou troškou do mlýna trilogií švédských sedmipalců kapel Protes Bengt, Discard a Mob 47, kterou by bylo možno nazvat „třikrát z Akeho zkušebny v bowlingové herně“ a natočených v půli osmdesátých let. Prostřední titul ze zmíněné trojice EP Discard Death from Above se právě točí po letech opět na mém gramofonu. Je to pro mě, tak jako mnoho dalších reedic, v podstatě takový malý vinylový strojek času, přenášející mě zpět někam do roku 1990, kdy člověk hltal recenze v Maximum RocknRollu, dík kterým naplno objevoval svěží svět, který byl pro nás ještě o rok dříve z většího ukryt na druhé straně železné opony. Po přečtení recenze tehdy obratem putoval dopis na švédskou adresu a po nějaké době přistála ve schránce obálka s tímto kouskem vinylu a mě v mozku vyvstávají polozapomenuté obrázky pokoje v rodném domě, plakáty na jeho zdech a nenávratně zmizelá atmosféra doby.

Discard, to je prototyp toho, čemu se mnohem později začalo říkat Dis-beat. Zhlédnutí se ve všech aspektech tvorby Discharge a její přenesení do amatérských DIY podmínek, kde mladická neučesaná primitivita spolu s garážovým zvukem tvoří důležité atributy celkového kouzla. Na Discard je všechno „Dis“, od vizuálna, přes lyriku až po rify, jenže to zároveň není prachsprostá kopie, spíše posunutí konceptu na jiný level, zatímco ti původní Discharge ve stejné době dováděli naši generaci punků k zoufalství svou „zradou“ a utahaným metalem, Discard byli hlasem naší generace hlásící se o slovo. A tak jako byli Discard inspirováni u Discharge, můžete stopy zhlédnutí se u nich nalézt třeba na raných nahrávkách britských Doom a v dalších mladických garážových hardcore kapelách definujících podzemní hardcore a z něho postupně se rodící novou podškatulku zvanou „crust“. Záhrobní zpěvy tu jdou ruku v ruce s nezaměnitelným lehce bzučivým překreslením kytary a charakteristickým pojetím bubnů, které, co si budeme povídat, zní trochu jako tribální mlácení do krabic. Ano, celý tento koncept byl nesčíslněkrát kopírován a recyklován, leč jen zřídkakdy překonán. Šestice zde obsažených skladeb byla původně součástí delší demo nahrávky a Discard byli více méně pouze projekt členů Mob 47 a Agoni, ale to jsou nakonec jen suché informace, jaké si může dnes za cca 20 vteřin vlastně vygooglovat každý.

Když se tak nad tím zamyslím, těžko uvěřit, že od vzniku těchto nahrávek uběhlo tři desítky let a od původního vydání vinylu rovné čtvrtstoletí. Nutno říci, že obal, mající koncept obálky, důstojně reflektuje určitý výroční aspekt edice, stříbrný sítotisk na parádním černém papíru pak vypadá zkrátka a dobře skvěle.