Svět hoří, loď se potápí, hezké věci končívají a těžko odhadovat, jestli vůbec někdo z nás vyvázne živý. I přes všechny těžkosti lze ovšem s jistotou říci několik věcí – vinyl stále žije (a v posledních letech se dokonce vrátil na výsluní a vládne), desky se točí, myšlenka konceptuálních alb ještě nezmizela a občas se ji i podaří dotáhnout do zdárného konce. Olomoucké partě Dirty Old Dogs se to s do detailu promyšlenou deskou Let’s Burn Heaven Again podařilo.
Album je důkazem, že konceptuální desky neztratily nic ze svého kouzla a dokážou být i dnes zajímavé – pokud jsou ovšem dobře zpracovány a mají nosné nápady a myšlenku. Mám rád, když hudba vzbuzuje nejen sluchové vjemy a vnitřní emoce, ale vyvolává i vizuální asociace nebo působí na další smysly. U alba Let’s Burn Heaven Again mě napadaly filmové souvislosti a pokud si ho pořídíte, bude mimo jiné oblažen i váš čich. Ano, natolik jsou tento hudební nosič a jeho příslušenství a obal vyšperkovány.
Sotva se deska roztočí a začnete se s ní sžívat, zjistíte, že je depresivní od začátku do konce, ale kouzelně nevtíravým způsobem, plyne si vlastním tempem. Je plná melancholie a smutku na hraně snesitelnosti, ovšem netřeba brát toto konstatování vždy ve špatném slova smyslu. Žánrově se projdeme mnoha kouty hudebního světa, od silně devadesátkové nálady, plné grunge, stoneru, rocku a shoegaze třpytu, přes blues rock a psychedelii až po soundtrackový ambient a zvukové kytarové plochy. Skladbami se prolínají a opakují motivy, jejichž provázanost je vskutku poctivá – očista ohněm, destrukce, konec vztahů a třeba i světa, potřeba zániku pro vznik něčeho nového, ovšem bez vyslovení tohoto požadavku; možná už je zapotřebí pouze to spálení, zničení… A nic potom.
Motiv ohně a pálení vzpomínek není obsažen jen v hudební složce desky. Když si prohlédnete a užijete obal a fotky na něm, zjistíte, že jste v klidu a spokojení usnuli uprostřed požáru a hořící krajiny. Zaspali jsme a konec jsme si ani nestihli uvědomit – kouř nás zadusil, než jsme mohli uhořet. Texty jsou takřka „vypálené“ černě na černém papíře, což značně ubírá na čitelnosti, ovšem přidává na autenticitě. Album je uzené v kouři a občas se při kochání umažete od zbloudilého uhlíku, což mluví samo za sebe.
Pocítili jste v životě vícekrát než jednou nutkavou potřebu vypadnout, zmizet, zúčtovat s minulostí a začít znovu nebo alespoň lépe? Pak budete rozumět hned úvodnímu songu Sleeping Town. Rozjezd desky je to sice pomalý, o to ale naléhavější. Vlajková skladba Let’s Burn Heaven Again má westernovou country atmosféru v duchu kombinace Ennia Morriconeho a Orvilla Pecka. Je to sice povědomý a mnohokrát použitý sound, ale tematicky se hodící do apokalyptické atmosféry. Mazzystarovské kytary a klávesy dodávají nepopiratelný devadesátkový pocit a zapadlým pouštním westernovým městem prochází Nick Cave, zabraný do rozhovoru se sólovým Iggym Popem. Upside Down (Vertigo Song) je hořkým postesknutím nad bezradností a postmoderní ztraceností ve zmateném světě. Personal Darkness je plná vnitřních démonů, s nimiž dennodenně bojuje každý z nás. Po všech příbězích, obsažených v tomto hořícím albu, jehož název ani název kapely nejsou vlastně nikde na obalu vyvedeny velkým písmem (k tomuto zjištění slouží papírová „spona“ s vyřezanými nápisy, držící pohromadě rozevírací gatefold obal), se dočkáme instrumentálního tracku Deaf Mantra, vyprovázejícího nás kytarovými stěnami, zvukovými plochami a pocitem, že možná není všechno ztraceno, ale moc šancí stejně nemáme…
Let’s Burn Heaven Again je hudební depresí spíše pomalejšího tempa, přinášející bolestivou katarzi a očistu ohněm. Jak bylo řečeno, na výletě, lemovaném vzpomínkami a variujícím od grungeových vod přes blues rock, stoner, shoegaze nebo psychedelii, se musíte soustředit a plně se do alba ponořit. Odmění vás smutně a nepříliš optimisticky, ale i takové cesty musíme projít.
Label: Indies Scope
Rok vydání: 2021
- Sleeping Town
- One Day
- Let’s Burn Heaven Again
- Like A Dog
- All The Sirens
- Crow In The Abyss
- Personal Darkness
- Upside Down (Vertigo Song)
- Deaf Mantra
