Demenzia Kolektiva – Demenzia Kolektiva

Hispánský punk made in Austria? Ještě před ne zas tak dlouhou dobou by takové spojení mělo příchuť absurdity, dnes je realitou, a ostatně stále méně prazvláštní než poslouchat španělskou kapelu zpívat polsky, a i to už tu máme. Rytmická sekce u nás kdysi populárních Skeptic Eleptic spojila síly s Caro, zpěvačkou z hardcore punkových Ruidosa Inmundicia a Demenzia Kolektiva jsou výsledkem, který se na každý pád podařil.

Desítka skladeb ve středních tempech svou náladou oscilujících někde mezi melancholií a nasraností, staví na výrazném ženském zpěvu a kytarových nápadech, čerpajících ze zlatého fondu žánru v osmdesátých letech. Úvodní tóny desky pak znějí jako variace na tvorbu dánských No Hope For The Kids, ti ostatně čerpali ze stejných zdrojů. Ovšem s nástupem zpěvu ve španělštině, s její nezaměnitelnou intonací a melodikou, se člověk dostává do světa trochu odlišného punku a na mysl člověku přicházejí jak klasická jména hispánského punku, tak i dík zvuku jeho aktuální produkty, a když budu chtít přirovnávat, Demenzia Kolektiva jako celek asi nejvíc připomíná žensky zpívanou odpověď na Peligro Social či Ruleta Rusa. Je to taková akurátní směs jihokalifornské a španělské punkové tradice, překvapivě vzešlá ze středoevropské Vídně, kde ani pes nemůže v parku na trávník, aby ho náhodou neznečistil. To jsou paradoxy! Na desce najdete i několik v angličtině zpívaných songů, ale španělština kapele na první poslech sedí o poznání víc. Skvělým příkladem toho budiž můj osobní hit v podobě písně Odio či úvodní Me Pierdo En Esta Realidad. Jenže ono vypichovat konkrétní skladby je poněkud zavádějící, neboť album Demenzia Kolektiva funguje jako kompaktní celek a v tom je i jeho největší síla.

Pokud jste fandy klasicky vyznívajícího punku či hardcore punku a toho s hispánskými podtóny zvlášť, zbystřete pozornost, Demenzia Kolektiva vám ho ve špičkové kvalitě servírují téměř pod nosem.