Degradace – B-Side Blues

Hallelujah Punk’n’Roll! Ostravská Degradace dělá všechno pro to, aby vymazala svou vlastní minulost, a letošní album, které vyšlo u Papagájův Hlasatel Records, jim v tom výrazně pomáhá. Nějaká citlivost je tatam, v současné době je sound Degradace nejvíc podobný poslední nahrávce od Plexis a ačkoliv deska nese název B-Side Blues, bluesovým aranžím je už definitivní konec. Rudee vyrostl v signifikantního frontmana a je tak trochu superpadouchem z bondovky, co přestřihl brzdové hadičky, a album tak díky němu jede prudce srázem, zatímco kapela prostřední pedál mačká, jen aby se neřeklo. O pořadí písniček na nové nahrávce vás Degradace nechá rozhodnout sama, vinyl má totiž dvě B-strany. Já zvolil oficiální řazení.

Jak příznačné, že Degradace začne písničkou Rychlá jízda. Klipovka, která se na začátek skvěle hodí, přesto mám radost, že lepší kousky má kapela v záloze pro zbytek stopáže. Třeba skladbu Píšu dál, kterou načne vynikající basová linka (s ještě lepším basovým zvukem) a zaujme neorganizovanými hammondkami v podkresu. V téhle pseudogotické garáži se mi Degradace strašně líbí a klidně bych podobně laděných písniček, založených na výrazné repetici, na desce snesl víc. V Bullshit kluci možná až moc tlačí na pilu a dostává je to do poněkud nepřirozené polohy. To tak trochu platí i o písničce Outsider, kterou ale nečekaně prořízne famózní sólo na saxofon a tenhle moment je z první B-strany dobře zapamatovatelný. Povedená jé i skladba Chtěl bych, která má takový tuzemský uvolněný devadesátkový feeling, a to Degradaci svědčí.

Druhou B-Side otevře taky rychlá jízda, i když s názvem Proč NE? Ale opět se Degradace ukazuje v lepším světle písničkou Mám tě, kámo, ve které akustická kytara vypomáhá v perfektních slokách a následně graduje bridgem do jednoduchého refrénu. Tohle je skladba, na kterou si dokážu vzpomenout hned po probuzení, tak jako se mi to stalo dneska. V přesné opozici k haberovskému „chceme celý svět“ je písnička Alright se sympatickým „mám svůj život, já nechci mít všechno“. Hodně baví i jediná písnička z desky, která se ohlíží přes rameno na staré časy. Slobodná je totiž nejvíc podobná Degradaci z minulé dekády, hodně odkazuje na klasický rock‘n‘roll a chytře spojuje dva zdánlivě nesourodé motivy.

Degradace přišla s víc než povedenou deskou! Dvanáct různorodých písniček, které jasně spojuje stejný rukopis, kapela vyšperkovala na tuzemské poměry neotřelými aranžemi. Tak trošku mě štvou berličky v podobě anglických slov a anglické výslovnosti, ale tohle si Degradace s sebou nese historicky a tak trošku mě to štvalo vždycky. V textech na B-Side Blues ale nyní sází víc na srozumitelnou přímočarost a ve většině zářezů je to ku prospěchu písničkám samotným. Je jasné, že dalším kapelám, které vznikly kolem roku 2000, Degradace touhle nahrávkou nelítostně hodila rukavici!