Decadent Few – Lowlife

Když se 80. léta překlopila do své druhé poloviny, dostala se britská punková DIY scéna do stádia, kdy tu stále byla spousta zajímavých kapel, ale subkultuře jako celku docházel dech. Malé labely, kterých ještě před pár lety bylo bezpočet, postupně zacházejí na úbytě, a nejedna deska končí v prázdnu, ve stádiu příprav, nebo v lepším případě jako hotová nahrávka, na jejíž vydání už nezbyla energie ani finance. Takový byl i osud první desky temno punkových Decadent Few.

Ta měla původně vyjít jako mini album na malém vydavatelství Real World Records, které se bohužel zhroutilo po vydání pěti titulů v letech 87 a 88.

Decadent Few byli v podstatě pokračováním mladické punkové kapely Youth In Asia, ta vydala několik demo nahrávek v první půli dekády, aby se přetransformovala do nového uskupení spojující anarcho punk s dominantním temně intenzivním goth / post-punkovým podtextem. Decadent Few jsou tako takové malé dítko, vzešlé ze spojení The Mob s ranými Siouxsie And The Banshees. Sedmička písní z roku 1988, původně určená pro v úvodu zmíněné mini album, kterou uzavírá píseň Shadowplay, z repertoáru kultovních Joy Division, je doplněna čtveřicí písní, natočených na samém sklonku původní existence kapely roku 1994, kdy skončili na CD kompilaci Six Pack To Go.

I dnes, s více než třicetiletým odstupem, nahrávka působí intenzivně a podmanivě, a o to větší škoda je, že nespatřila světlo světa v době vzniku, kdy mohla v reálném čase oslovit subkulturní prostředí. Dnes bude patrně už jen libůstkou punkových nostalgiků, přežívajících rocknrollových věcí Makropulos, opájejících se subkulturní archeologií vlastní minulosti.

Basové melodie si mě omotávají každým poslechem okolo prstu, stejně jako intenzivně afektovaný a podmanivý projev zpěvačky Kaya Byatta. Tento koktejl dosahuje naprosté dokonalosti v písních Happy Families nebo Blue Murder.

Pro fanoušky goth punkově temných poloh britského anarcho punku je tohle deska, kterou by si měli bez otálení sehnat.