Davová Psychóza – Nakŕmte prežratých

Poslední řadová deska Davové psychózy se datuje do roku 2004, což už je dost pátků nazpátek. Přesto se jedná o výrazný punk rockový milník nejen v historii kapely. Z původní sestavy zbyl pouze zpěvák Jano Kassa a kytarista Marcel Duchoň – tažná síla kapely  – hudební, názorová i vizuální. Změna spoluhráčů, ale také hudební a myšlenkový vývoj daly vzniknout albu, které je zase o kousek jinde, než jeho předchůdci. Nakŕmte prežratých je svým způsobem průsečíkem všech předchozích nahrávek, k čemuž přibyla mnohem větší muzikantská vyhranost a vyspělost na osobní rovině. Zmíněnou kmenovou dvojici doplnila rytmická sekce z  hardcoreové party Testimony – bubeník Tibor „Cibi“ Adamec a baskytarista Roman „Hulo“ Hulín. Jako všechna předchozí alba, i tohle vydal ve vinylové reedici Papagájův hlasatel a uzavřel tak radostný kruh pro všechny milovníky asfaltových placek a téhle slovenské úderky. Zpracování je totiž representativní, asfalt barevný, fotky dobové, texty dvoujazyčné a výsledek velmi uspokojující.

V době nahrávání uběhlo již šest let od předchozího počinu Kríza vedomia, což se logicky muselo někde projevit. Pro mnoho fanoušků je tohle album nejslabší ze všech – moc rockové, vyměklé atd. Osobně tento názor nesdílím a neměl jsem ho ani v době, kdy toto album vyšlo a slyšel jsem ho poprvé. Pokud muzikanti hudebně vyspějí, což zapříčiní krom zkoušení a koncertovaní i snaha o osobní muzikantský rozvoj, nemusí nutně zůstávat u tří akordového šmydlání jako v garážových začátcích. Samozřejmě je to jen jedna stran mince, která se může stát vrtkavou, protože na jejím líci se snadno objeví prvoplánová snaha o tvorbu hitů, podlézavých melodií či komplexního zkomerčnění za účelem větší popularity (a zisku). Tuhle misku vah si pak musí ustálit každý sám, jak hudebník, tak posluchač. U Davovky, stejně jako třeba u polských Dezerter, tuhle podbízivou touhu necítím. I v době, kdy na druhém albu Davová psychóza přitlačila na pedál punkové agresivity, měly silné melodie v její muzice výraznou roli.

Úvodní titulní píseň jasně dokumentuje co jsem psal výše a neztratila by se žádné desce z dosavadní tvorby. A to nejen hudebně, ale i textově Pop star, rock star – kam patrím ja? / Punk star, disco star – kto viacej dá! / Black star, death star, grind star, crust star / Ježíš star, superstar. I druhá Strata Paměti jede v těchto dobře nastavených kolejích. Pokud na sebe něco upoutá pozornost a zavání určitou novotou, tak je to hlas zpěváka Jana, který je mnohem jízlivější, než bývalo zvykem. Přeci jen od dob Sametové revoluce už uteklo spousty vody, jedinci stárnou a znechucení z výsledku se projevilo. Kto je silný sa nevzdáva, slabý podľahne / čas nakoniec všetko ukáže / stratil si sa v dave, na ktorý si nadával / toto iba slaboch dokáže. Kvalitu současné společnosti dokumentuje i následující Zlodej a syn. Přesně namířený prst ukazuje, že nic není ideální a ryba smrdí od hlavy. Mám silný pocit, že pointa téhle písně bude aktuální navěky. Úplně ze stejné bandasky je vytažená i následují Sila fanatizmu. Akorát se mácháme v ještě větší beznaději, která je patřičně dokrmována směřováním vládnoucích politických elit. Krátká vypalovačka Skepsa ukazuje ženské vystřízlivění, které přichází s domácím násilím v maskulinním světě, kde chybí jakákoliv opora ze strany zákonotvorných složek. Pořád jsme v roce 2004, ale přiznejme si, že situace nějak podstatně nezrůžověla. Tohle je opravdu punkové téma. Jenže od většiny kapel se bohužel dočkáme spíše halekaček o tom, že mrdání je príma nebo že večer jiná kráska, jinej bar. Toto mesto, pokud se nepletu, je věnováno Bratislavě, ale v textu najdeme paralely snad se všemi (minimálně) většími městy (nejen) v našich sousedících republikách. Celkově deska nepůsobí příliš radostně, čemuž se nevyhne ani Nie je čas. Nabízí otázku, kam v dnešní době míří jedinec ovládaný tržním mamonem – Nie je čas, zastavme svet. Všechno je propaganda a Svet chce byť klamaný… respektive chce klamat. A pokud neuvažujete tím, co máte na krku, má tu úlohu hodně snadnou.

Druhou stranu otevírá skladba 4 pravdy, která přináší jednoduché poselství jak se chovat v dnešním zkaženém světě – Za prvé – musíš byť hajzel / Za druhé – musíš byť hajzel / Za tretie – musíš byť hajzel / Za štvrté – aj tak skapeš tiež. Není asi nutno dodávat, že ani tenhle song neztratil na aktuálnosti, i proto stále patří do koncertního repertoáru kapely. Prst obrácený k punkové scéně ukazuje Diskuzia, která je návratem k největším hudebním nářezům kapely. Krátce, úderně a přímočaře. Nejen hudbou, ale i texty. Tvár plná nenávisti je hitovka jako malovaná. Nemyslím tím, že by se mohla hrát v rádiu, ale že svým nasazením a poselstvím má sílu oslovit nejednoho posluchače. I když ono poselství je opět neradostné – Povedz mi načo sa rodíme nevinný / keď odchádzame zo škvrnou na srdci. Co vlastně znamená lidskost? A neidealizujeme si ji náhodou jen proto, abychom sami před sebou nevypadali tak hrozně? Naše dni sú spočítané / my bez zla žiť nevieme.  Až poeticky působí následující Len vtedy keď, ale temné lidské poselství je i tady. Je všudy přítomné a nezbavíme se ho jen tak. Hamižnost a morální sebedestrukce nás nenávratně vedou ke zhoubě. Pokud budete hledat album, které vám navodí depresi ze společnosti, ve které žijeme, budete jen těžko hledat něco, co by Nakŕmte prežratých překonalo. Přichází Posledný súd a poslední záchvěvy úsměvu na tváři definitivně zmizí. Závěrečné Echo v raji je takovou ukázkou, že i folklór může být za určitých okolností punk. Textově totiž zůstáváme na stejném levelu, jen hudba je taková zemitě radostnější. Kyselá tečka na jedovatém dortu.

Chorý je otec, tak bude aj syn

chorý je občan je aj spoločnosť.

Posledný súd, stojí tam človek

a jeho hlúpa pažravosť

Zatím poslední velká deska Davovky spolehlivě funguje i po letech. Navíc je na rozdíl od těch předchozích mnohem více kompaktnější. Nenajdete zde skladby hitové a k nim takovou tu vatu, která se s přibývající roky vydrolí. Nahrávka je celistvá a jedovatě upřímná. Většinu skladeb asi nebudou fanoušci vyvolávat na koncertech jako osvědčené hitovky a ani poslech alba vám náladu nezlepší. Možná je v tomto případě pro někoho příjemnější poslech muziky, která nic neřeší, radostně víská a u bezduchých textů se odpoutáte od šedé reality všedních dní. Jenže svět takový není a to tvrdší je pak dopad z obláčku na poplivanou zem. Z reality se samozřejmě dá utíkat různými směry, ale nikdy se nezbavíte toho, že vám bude dýchat na záda. Nakŕmte prežratých je přesně tím typem desky, která je přes svou dobře mířenou společenskou kritiku a poukázání na bezvýchodnost situace (jak osobní, tak i společenské) vlastně pozitivní. Pozitivní v tom, že při jejím poslechu zjistíte, že v těch sračkách neplavete sami. Že se najdou lidi, kteří se v tom bordelu plácají úplně stejně. Že pořád existuje alespoň pár lidí, kteří o věcech přemýšlejí podobným způsobem. Takže až bude nejhůř – svatý Václav nezakopne o Bruncvíkův meč na Karlově a Blaničtí rytíři nevyjedou z jeskyně  – vytáhněte tuhle novou povedenou vinylovou reedici alba, dejte jehlu na gramofon a otočte volume doprava.