Ty vole, jak že se vlastně píšou reporty? … Je to víc než 330 dní od doby, co vyšel můj poslední report. Tak snad mám právo být trochu sentimentální a vypálit do éteru pár superlativ. Tím spíš, když tentokrát píšu o Parkfestu – akci, která pro mě už sedmým rokem představuje jeden z letních highlightů. A ani letos se tenhle status quo nemění.
Mám psát chronologicky, nebo se rovnou vrhnout na to důležitý? A nebo od základů? … Čtrnáctého srpna, zámecký park v Petrovicích u Sedlčan, jedna hlavní stage venku, jedna menší ve sklepě. Sedmý ročník, vůbec poslední koncert Thrashsurf a premiéra vege utopenců. Tak a teď už k tomu, co se dělo.
Tak třeba popořadě. S mezerama… Velkou stage odemykají Nondescript, jsou tu tak doma, jak to jen jde, a tak nemusí koukat do prázdného hlediště. Pár výkopů, jeden dva skoky do lidí a hudba, která už si našla svůj osobitý ráz. Breakdowny mají sílu, Standovy vokály stejně tak. Nondescript už se můžou těšit i na jiný přívlastky než nová nebo mladá kapela.
Anebo nejdřív o tom, co se dělo ve sklepě… V hudbě ve sklepě mám mezery. Začínám Šrájou, folkpunkovým písničkářem, od kterého jsem nečekal tak nějak nic. A dostávám jsem mnohem víc. Show se spoustou nadsázky, kupou dobrých melodií a nápaditých textů. A ta zprzněná hymna je mnohem větší anarchie než sundat a pochcat vlajku. Pak Youthful Indiscretion, dvojice, která si ke kytaře a bicím před nedávna nadělila ještě zpěvy. A teď jsou jako Hundredth bez shoegaze stěny nebo jako Nirvana bez grunge. A pak už ve vlhkém přítmí zvládám jen pár kopanců do hlavy od GG Stalin. Socka rap, co si doma nepustím, ale zrovna na Parkfestu si ho pár loků klidně dopřeju.
A hurá zpátky na sluníčko… Po Nondescript nastupují Švindl. Jejich punkrock s dobrou náladou neurazí, ale do nebe vás taky nevystřelí. Půlku setu poslouchám, tu druhou prokecám. Ideální set do části dne, kdy ještě není tma. Zato Acid Row by noční temno a pár barevných světýlek vůbec neuškodilo – aby se stoner a psychedelie správně promíchaly. Baví mě to moc, a tohle říkám nerad – ale mám pocit, že na Parkfest Acid Row moc nezapadli. V nějakym stísněnym klubu a ve tmě si je ale znovu dám strašně rád.
Myslím, že nějak takhle se to dělalo… Na hardcorové Marked as an Enemy je pořád ještě jasno a vedro. A protože jsou to kluci praktičtí, nadělují kromě poctivé dávky melodií, breakdownů a zpěvných refrénů ještě obří nafukovačí míč a gumovéhp žraloka. Svůj set přežívají v pohodě, s grácií a spokojeně zpoceným publikem. O žralokovi a míči se to stejné říct nedá. Tím pádem je vše, jak má být.
Ach, Thrashsurf… Poslední koncert musí být oříšek. S nostalgií a vzpomínáním se to nesmí přehánět, tím spíš, když je publikum nabuzený tak, že by snad nejradši celý areál obíhalo dokola. A tak kromě pár hezkých slov dostáváme hlavně dávku zběsilýho thrash-punkrocku. Dávku, která je snad ta největší a nejchutnější ze všech těch, které kdy Thrashsurf rozdali. Konec, kdy posluchači obsazují pódium a z koncertu se stává next-level interaktivní zážitek, je naprostá euforie. Pro tyhle momenty se Parkfest dělá.
Set Eat Me Fresh se trochu topí v té doznívající thrashsurfové euforii. Lopaty, breakdowny, side to side a bolavý nohy. Jinde bych se možná touhle přímočarou zběsilostí příliš nebavil, ale teď a tady si to užívám plnými doušky. A jestli se zastavím, už se asi nedám znova do pohybu.
Staré lásky… Nerezaví? Zatímco pro větší část publika Parkfest vrcholí setem Thrashsurf, já čekám na půlnoc. Na půlnoc a na Gagarin. Jejich staré songy mě provázely dospíváním, a možnost znovu si zařvat jejich emíčkové texty v doprovodu jednoduchých beatů mě pohání vpřed do noci. A nakonec je mi dopřáno, skáču dokola, točím se na místě, křičím slova, který mám zarytý vzadu v hlavě. „Lidé nejsou dobří jeden druhému. A myslím, že nikdy nebudou.“ To asi opravdu nebudou, ale minimálně na Parkfestu je alespoň na jeden den dobrý úplně všechno.
