Dalaplan – Dalaplan

Po pěti sedmipalcích, vydaných v relativně krátkém časovém rozpětí, přicházejí švédští Dalaplan se svým prvním albem. To vychází stejně jako předchozí singly pod hlavičkou agilního vydavatelství Gaphals a najdete na něm čtrnáct písní, mezi nimi i skladby ze čtyř předchozích singlů, a pokud jste s některým z nich měli tu čest, dá se říci, že víte co očekávat. Dalaplan toto očekávání naplňují měrou vrchovatou a předvádí tu snůšku totálně chytlavých refrénů a výrazných melodií, v převážné většině nesené linkou hammondek, které neomylně dominují melodickému rozměru nahrávky spolu s ženskými doprovodnými vokály.

Dalaplan tu odkazují na garage rock a sixties scénu, ovšem se zvukem, který zní totálně současně a navíc je doplněn i o powerpopové či post punkové reminiscence. To vše se pojí s charakteristickou melodikou zpěvu ve švédštině a náležitou dávkou melancholické nálady, ta ovšem působí pouze jako určitý podkres v jinak totálně energickém celku. Potenciálních hitů je tu požehnaně a ať již jsou to písně z již na počátku zmíněných singlů nebo ty, které se zde objevují v nahrané podobě poprvé, vytváří neuvěřitelně silný kompaktní melodický celek s úžasnou gradací v podobě strhující závěrečné čtveřice skladeb. Pokud si nezačnete chtě nechtě s kapelou notovat popěvky jako Snublar Fram, Död Mans Skor či Dynamit, jste do značné míry patrně imunní vůči jakémukoliv melodickému rocknrollu obecně. Dalaplan mají abnormálně vyvinutý cit pro psaní chytlavých popěvků a na albu to dokazují znovu a znovu, vlastně od úvodních tónů alba až po zmíněné finále, což není až zas tak časté v dnešní době, kdy je svět přesycen hudební tuctovostí.

Prozatím jedna z top nahrávek letošního, ještě relativně mladého, podzimu.