Nevypadalo to nijak zvláštně. Na adrese Myslíkova 8 se ve dvoře jenom poflakovalo pár vyšňořených pankáčů, na čemž bylo nejdivnější asi to, že jeden z nich byl černoch. Ale dole v klubu bylo na úterní večer až nezvykle narváno. Schylovalo se k britské invazi, ke které mělo dojít skrz kyanidové pilule. První vlna přinese brutální punkovou smršť způsobující závratě, zmatenost a leckdy i zvracení, zatímco sametovou smrt zpříjemní chytlavé popové melodie.
Všechno šlo podle plánu. Na pódiu totiž hráli The Hope z Českých Budějovic (a Prachatic) a ti Angličanům jen usnadňovali práci. Při vší úctě k baskytaristovi Mírovi Bartošovi, během jejich vystoupení jsem došel leda tak k tomu, jak Hope přišli ke svému názvu – celou dobu totiž čekáš, až skončí. A že to byla zdlouhavá nuda. Ač za mikrofonem stála holka, jejich set by nejlíp vystihlo slovo „bezpohlavní“. Celé mi to znělo jako nějaká kapela z gymplu, která nerozhýbala ani sebe, natož publikum.
Nebe a dudy oproti nástupu Cyanide Pills. Sypali hit za hitem a od začátku dali jasně najevo, že jsou kurva dobrý. Byli samozřejmě řádně vystajlení, frontman sršel pózami, šklebil se na lidi a lezl mezi ně jako by se nechumelilo, poskakoval tak jako angličtí pankáči v pogu v sedmdesátých letech a ani moc nekecal. Songy, poskládané ze dvou desek, pár singlů a několika nových věcí, na sebe navazovaly téměř bez přestávky a kapela šlapala perfektně. Kytarista s epileptickými pohyby, černoch s basou byl chvíli vepředu, chvíli zase vzadu a takzvaný sólový kytarista pořád lezl na odposlechy.
Vedle starých pecek jako Wrong (přidej téměř celý tracklist prvního alba) nebo Apathy (přidej tracklist druhé desky) mě nadchly některé nové věci – vybavuju si hlavně I Wanna Be Low, což si člověk mohl zpívat už při druhém refrénu a potkávali se v tom Ramones s The Boys. V záplavě nadšení z každé skladby by se pak daly najít věci, co mi osobně chyběly, třeba Conuquer The World nebo Dictator, ale vem to čert.
Klub praskal ve švech a Pills si vyměňovali energii s rozjařeným davem. Ten je donutil ještě ke čtyřem přídavkům, během nichž zpěvák létal ke stropu nad hlavami lidí, a pak jenom „thank you“ a odchod skrz hradu těl na bar.
Koncert jak má bejt, z očí do očí, kdy si na kapelu můžete sáhnout nebo jí klidně dát pěstí, když chcete, a nehlídá vás hromotluk v oranžový vestě nebo nejste deset metrů od pódia. Jestli někdo chtěl točit nějakej dokument o punku, měl se vykašlat na nejrůznější variace na Jirku Káru s vylitým Hoškem a zajít v úterý do Bubnu.
Za fotku díky Kilčovi, celý fotoreport najdete tady.
