Conflict – The Final Conflict

Hned na začátek si nalijme čistého vína. Conflict není Konflikt! Čili tahle recenze je o starém anglickém řízném anarcho-punku, nikoli o slovenské pop-punkové šmakuládě pro odrůstající děti, jasňačka? V recenzi na desku Instigators jsem nastínil vliv londýnských Crass na briskou anarcho-punkovou scénu. Conflict byli tak trochu jejich jich opakem. Před masivní letákovou kampaní proti fašizující se společnosti, dávali přednost nakládačce pro nácky a nebrali si servítky. Hipísácký přistup jim byl poněkud cizí a propagovali přímou akci. Což jim samozřejmě vyneslo dostatek nepřátel a ani v punková scéna nebyla zdaleka zajedno s jejich radikálním postojem. Tahle parta byla vždycky přímá a pobuřující ve svých textech, ale především v celkovém postoji, který presentovali. Nikdy nekázali vodu a nepili víno. Měli snad největší vliv na to, že množství punx začali řešit práva zvířat a přestali jíst maso. Podporovali ALF (Animal Liberation Front) a to i svými činy. Byli známými sabotéry honů a množství lidí o své pravdě přesvědčili svými pěstmi a baseballovými holemi.

„Vzpomínám si, jak jsem se koukal na pořad Víkend, kde Janet Street-Porter dělala rozhovor s Pistols. Všiml jsem si, jak je můj táta zhnusenej – v zásadě proto, že si v Daily Mirror přečetl, že z Pistolí se patří být zhnusen. Nechtěl, abych byl pankáč, a taky nechtěl, abych jezdil na skateboardu… A tak jsem si koupil skateboard a dal se k pankáčům.“ (Francisco „Paco“ Carreno – bubeník Conflict)

Conflict byli původně parta spolužáků z okolí proslulé budovy Cold Harbour. První koncert se uskutečnil v elthamské (čtvrť v jihovýchodním Londýně, odkud všichni původní členové pocházeli) Sherwood Church Hall 11. dubna 1981. To byly dřevní začátky téhle kapely, která urazila pořádný kus cesty, než vydala zde recenzované album The Final Conflict. To bylo nahráno ve studiu Lodge v Clare, v hrabství Suffolk a vyšlo v prosinci 1988 na jejich vlastním labelu Mortarhate Records. Perličkou je fakt, že když nahrávali tohle album, tak jim v předem zaplaceném studiu po dokončení nahrávky zbyly ještě tři dny času. Kapela nelenila a za tento čas stihla nahrát další album Against All Odds, které oficiálně vyšlo o rok později rovněž na Mortarhate. The Final Conflict se pyšní velmi úsporným černým obalem, který jakoby evokoval ponurou a nasranou atmosféru v kapele. Bylo to cítit i z vinylových drážek. Skupina měla dluhy z nepovedeného velkého koncertu Gathering, který pořádali a nevyšel podle jejich představ a celkové znechucení se přeneslo i na nahrávaní alba. K téhle atmosféře moc nepřispěl ani kytarista Chris Parish, jehož fungování v kapele bylo velice krátké, ale zvuk jeho kytary můžeme slyšet právě na těchto dvou zmíněných albech. Už ve studiu došlo k rozkolu mezi ním a zbytkem kapely, kdy si tento problémový kytarista sbalil svůj nástroj a odešel. Naštěstí se ještě vrátil, aby natočil své kytarové party na obě desky a pak dal spoluhráčům definitivně vale.

„Já a Ignorant jsme byli ve studiu, a zatímco Chris spal nahoře, půjčili jsme si jeho kytaru, jen abychom si něco vyzkoušeli, tak, z nudy, ale on to slyšel, přilítnul dolů a mohl se zbláznit. Mrsknul hrnek přes celý studio, až se roztřískal o zeď.“ (Colin Jerwood – zpěvák Conflict)

V citaci  zmíněný Ignorant není samozřejmě nikdo jiný než Steve Ignorant z Crass, který v Conflict nějakou dobu hostoval. Podílel se na zpěvech a také na textech. The Final Conflict není určitě nejlepší nahrávka Conflict, ale oproti dřívější nahrávkám se tady krásně skloubí nasranost a drive, kterými se kapela od začátku pyšnila, a muzikantská vyzrálost, která přišla časem. Vždyť v době první nahrávky téhle kapely nebyli její členové nic víc než banda nadšených puberťáků, kteří propadli určité muzice a životnímu stylu. Na téhle desce je slyšet tři vokály, krom Jerwooda a Ignoranta, je zde také Kerry Bovell a aby byl výčet členů kompletní, musíme ještě zmínit baskytaristu Paula Hoddyho. Obrovský vztek je cítit už z otvíráku Countdown to Confrontation a neopustí nahrávku až do jejího konce. Háček skladeb téhle party je v tom, že to nejsou popěvky, které byste si mohli u piva notovat. Naopak struktura skladeb je poměrně složitá, složená z gradujících kytarových stěn, neúprosných riffů, podmanivě temné hypnotické rytmiky, štěkaných vokálů, mluveného slova a backvokálů z údolí smrti. Nahrávky působí spíše jako kompoziční celky, plné vzteku a radikálních postojů, než jako soubor zpěvných skladeb a podmanivých melodií. Pokud nějakou skladbu z tohoto alba přeci jen vypíchnout, tak to určitě bude třetí I Heard a Rumour s hypnotizujícím kytarovým zvukem, střídajícími se teatrálními štěkavými vokály a gradujícím vyřvávaným skandováním.

Přes vše zmíněné je nad slunce jasné, že Conflict je jedna ze zásadních punkových kapel vůbec a tahle nahrávka patří k jejich klasickým věcem. Tahle parta je o postoji a poselství, nikoliv o líbivosti, podlézavosti a jiných neduzích, až příliš často patřícím k punkové scéně. Z výše napsaného vyplývá, že tohle album není o prvním poslechu (stejně jako celá tvorba téhle radikální britské party), ale musíte se jej naučit poslouchat.

Album si můžete zakoupit zde.

Citace pocházejí z knihy The day the country died (historie anglického anarchopunku 1980-1984) od Iana Glaspera v češtině rovněž vydané Papagájovým hlasatelem.