Vcházím do klubu a v ruce žmoulám papírek jak z tomboly. Má na sobě jedničku, číslo židle, která je mi přidělena. Na koncertě, kde se sedí, už jsem nebyl několik let. Na koncertě, kde mám přesně dané místo, asi ještě déle.
Dneska tady v Kabinetu Múz hrají True Fir, Esgmeq a Prodavač. A otázkou je, jak dlouho vydržím já a další lidi sedět na zadku?
Roušky a židle vytváří originální atmosféru ještě předtím, než se vůbec začne hrát. Když pak večer otevírají True Fir, kteří loni mile překvapili s/t debutem plným tátovského melancholického rocku, moc se těším. Postupně mě ale nadšení mírně opouští. Nad setlistem postaveném zejména z nových skladeb se moc nebavím, nějak se mi prostě nedaří chytit to kouzlo, které si mě získalo při loňském setu.
Pro Kabinet naprosto výjimečně trochu bojuji také se zvukem. Vysoké tóny kytar mi přijdou až ukrutně moc nahlas a hrozně mě tahají za uši. Ale třeba prostě jen stárnu, nikdo jiný si nestěžuje. Postupně se s novou tváří True Fir, kterou formují výrazné bicí Petra, který bubnoval v Nikander, seznamuji a při závěrečném Arrive on Time vše odpouštím. To celé vsedě, jako i zbytek sálu.
Když po dlooouhé pauze nastupují na pódium Esgmeq, publikum nesměle postává kolem židlí. Ve vzduchu je divné napětí. Jako by každý přemýšlel, co a jak s tím zatroleným sezením. Naštěstí to rozsekl frontman Sisi, který si natěšené posluchače přitáhl k pódiu. Přece jen, kdy jindy zvednout zadek ze židle, než když se do Brna vrátí po patnácti letech kapela, která povýšila hospodskej punk o několik úrovní.
Set Esgmeq je jednoduchej, přímočarej a Sisi při něm chvílemi vlaje jako éterická víla se strništěm a chvíli stojí pevně s prsty připravenými k přísaze jako Havel nad ústavou. Na židle se zcela zapomíná, roušky zůstávají na pár posledních tvářích. Podivná nálada večera ale zcela nemizí. Ačkoliv se jí Esgmeq daří na chvíli zakopat opravdu hluboko.
V setlistu kapely nechybí absolutní hity jako Nenávidím tě, která set zahajuje, a Bramboračka, která jej naopak uzavírá. Nakonec se i já nechávám pohltit okolní euforií a padám do spárů chebské saně, která se po dlouhém zimním spánku vrátila ve své bývalé síle.
Na Prodavače už mi bohužel nezbývají síly. A když odcházím na noční autobus, v hlavě mi ale neustále hraje: „A nic se nestalo, a nic se neděje…“
