Máme pro vás další díl rubriky, ve které prohledáváme osobní přehrávače jak hudebníků, tak naší redakce. Pokaždé vám přinášíme komentovaný výběr toho nejlepšího, co jsme našli. Tentokrát se dozvíme, co poslouchá Jan „Kachna“ Kučera, frontman pražských Skywalker.
Tohle zadání pro mě nebylo úplné jednoduchý, protože hudbu vnímám hrozně široce. Nejsem nijak žánrově
vyhrazen a vlastně mě v životě oslovila obrovská spousta věcí. Kdybych vybral pět „all time“ desek,
u každý bych se popravil za to, kolik jsem toho paralelně vynechal. Takže nejdřív zmiňuju, že
nejzásadnějším elementem mýho života, a to nejen hudebně, jsou Blink 182. Následuje pět alb, který
mě výrazně posunuly v době působení ve Skywalker a tudíž měla nějakej dopad na kapelu jako
celek.
A Day to Remember – Homesick
Je to smešný, ale tohle je první kapela, kterou jsem objevil skrze Facebook. Tohle album úplně překopalo moje velmi konzervativní vnímání pop punku a neskutecně mi rozšířilo obzory. Bylo temný, tajemný, strašně krásný a citlivý. Do dneška tohle moc miluju a každej, kdo zná naši kapelu, samozřejmě nepřeslechne, jak neskutečnej vliv na nás tahle floridská úderka měla a má.
The Ghost Inside – Returners
Vlastně podobnej příběh jako u ADTR. Impuls, kterej mě posunul dál. Citlivá tvrdost, zvuk jak šutr o hlavu, ale s takovou podivnou láskou. Strašně se mi tahle kapela líbí. Není v tom nějakej extra společenskej apel, nebo motiv změny světa, ale tak moc mi to začalo hejbat emocema, až jsem se nestačil divit. Obrovská věc.
The Story so Far – Under Soil & Dirt
Pyšním se tím, že patřím k hrstce lidí, kteří tuhle kapelu poslouchali ještě na MySpace na konci minulýho desetiletí. Tohle cédécko těmhle klukům změnilo život stejně tak, jako celý generaci těch, kterejch se tahle směs zlomenosti, nasranosti a zamilovanosti zakulacený do strašně chytlavýho, agresivního pop punku a famózní zručnosti textaře dotkla tak, jako mě.
Defeater – Empty Days & Sleepless Nights
DFTR mě naprosto rozsekali na Fluffu 2012, kde se proti nim zvrtla pro mě naprosto idiotská vlna protestu. Tahle kapela vnesla do hardcorový muziky nový pojetí hry s textama. Je to jedno velký vyprávění. Epizodický drama rodiny, který druhá světová válka rozebrala úplně všechno. Jednou jsme v bojišti z první osoby, jednou jsme v USA po válce, kde se mísí nenávist, drogy, nebo třeba bratrovražda. Hardcore bez patosu, bez falešnejch keců o
jednotě a rodině, kterejm stejně věří 90 % kašparů jen na internetu. Neskutečně hluboká věc. Ač pro mě je vrchol až další album (Letters Home), tahle placka mě velmi vytrhla a posunula zase o kus jinam.
letlive – Fake History
K týhle kapele jsem se dostal úplně náhodou a čekal jsem, že mi bude hrozně vadit. Místy kabaretní pompéznost, naprostej piedestal hipsterství, funky, šílenství, nesmysl. Ve výsledku se mě to dotýká někde hodně hluboko a hodně specifickým způsobem. Uslyšíš v tom hodně šílenýho post-hardcoru jako od Underoath, ale prostě taky funk, rap, nebo narvaný kytary jako v Rage Against the Machine. A to celý produkovaný v LA. Je to prostě mozaika, miluju to. Nová úroveň emotivnosti.
