Každou středu prohledáváme osobní přehrávače jak hudebníků, tak naší redakce. Pokaždé vám přinášíme výběr toho nejlepšího, co jsme tam našli. Tentokrát víme, co právě poslouchá oblíbenec všech haterů a recenzent Johnny Násilník.
Minor Threat – First Two 7″s on a 12″
Poslední dobou se zase vracím k hardcoru a tahle kompilace (jak už název napovídá) obsahuje všechny ty padesátisekundové až minutové pecky, kterými mě legendární parta kolem Iana McKaye dostala. Je to masakr, zběsilé orgie a věci jako Small Man, Big Mouth nebo Filler a vlastně jakákoli z těch dvanácti nakopávají zadky. Vynikající texty a maximální energie. Škoda, že tohle už naživo člověk nezažije, Minor Threat jsou jedna z těch kapel, kdy bych vyměnil téměř cokoli za to, zažít je v životní formě, třeba v Buff Hall v roce 1983.
The Gaggers – Rip You Apart
Poprvé jsem si jich všimnul v létě se singlem Psychosomatic, a do celé loňské debutové desky, která se mi pak dostala konečně do rukou, jsem se okamžitě zamiloval. Poctivá chaotická sedmdesátsedmička, směs toho nejživočišnějšího ze Sex Pistols, Dead Boys nebo třeba Pagans. A texty nejsou nic, co bych od dnešního punku čekal, žádná anarchie, boj za práva zvířat, fuckování konzumu, Ameriky nebo nácků, jsou to prostě nasraní a namyšlení floutci se zálibou v teploušských hadrech, vypadají skvěle a hraje jim to ještě líp. Se dvěma prstama v krku a řeznými jizvami na srdci. Albion má zase kapely, který se šklebí na módní trendy a hrají v malých zakouřených klubech pro pár lidí.
The Heartburns – Fixin‘ To Die
Finská kapela, která zřejmě už bohužel nehraje (dohledat se o nich dá fakt hodně málo), byla naprostou prvoposlechovkou. Jejich desky mají hodně vychrastěný a vychraptělý zvuk, na některých nahrávkách je to skoro až nesnesitelné, na téhle fošně k tomu ten zvuk perfektně sedí. Zní to všechno možná dost podobně, ale ti kluci mají schopnost napsat neskutečně chytlavou a zpěvnou melodii – je to jako něco, co celej život znáte a co přitom zní nově, a hlavně co si chcete zpívat cestou z baru. O lásce, o závislostech nebo o tom, že je jim jedno, co si budeš myslet zrovna ty, o tom všem zpívají osobitým stylem, frackovitost a drzost oldschool punku s nádechem středoškolských popěvků, všechno namačkáno maximálně do dvou našlapaných minut. A hlavně výborný songy jako Retard on the Run nebo Help Me Make It Through the Night.
Impo & The Tents – Pop Secret
Další kapela, kterou jsem objevil až letos, perfektní švédský power pop, jehož zpěvák, jak už Martin několikrát psal, hodně připomene Dickies. Jejich nejnovější čtyřsongové EP na vinylu byl nejlepší dárek, jaký jsem mohl dostat k narozeninám – jednoduchý „poštovní“ obal, jednoduše čitelný „urob si sám“ přístup a hlavně jednoduchá, přímočará a pozitivní hudba. Geniální, popem nakažené melodie, krátké vypalovačky, které chytají na první poslech a neztrácí se, a vtipné texty. Impotenti jsou strašně pozitivní kapela a na Pop Secret jen pilují a klávesami hodně oživují to, co už předvedli na vynikajícím EP Don’t Give Me Your Number a co mají vlastně všechny jejich písně od Ugly Girl, díky kterým mi padli do oka.
Interpol – Turn On The Bright Lights
S podzimem zase přišel čas melacholie a debut newyorských Interpol je jako stvořený pro zamlžená rána a spadané listí na chladném asfaltu. Interpol stáli na začátku kytarového indie revivalu společně se Strokes a Libertines, ale na rozdíl od nich mají mnohem vybroušenější a psychedeličtější zvuk. Pomalé tempo, zvonivé kytary, výborná basa, příchuť Joy Division neboChameleons a zvláštní poetika textů i zpěvu Paula Bankse jsou hlavními přísadami depresivního devětačtyřcetiminutového výletu do přecitlivělého světa osvětelného červenými neony sex shopů a žlutými světly lamp. Od úvodní Untitled po závěrečý song Leif Erikson, miluju každý okamžik té nahrávky. Jako by ten dlouhý čas, kdy jsem ji přicházel na chuť, byl vyvážen tím, čím se pro mě stala. Turn On The Bright Lights je soundtrack ke smutku a melancholii.
