Co má v přehrávači J. J. Šimon z ex-Positive Mind / Radosta?

Honza toho má na hudební scéně opravdu hodně. Je jedním z pamětníků, který se hudební žurnalistikou dokázal uživit (Rock Report, Rock & All). Ano, to už zhltla historie, stejně jako jeho asi nejvýznamnější hudební projekty Positive Mind a Agnus Dei. Teď se koncentruje na svou úplně novou kapelu Radosta – progrock, který je inspirovaný filmem pánů Svěráka a Smoljaka Kulový blesk. Mimo to je velkým milovníkem hudby všech žánrů, teda musí tam bejt kytara. Minimálně stejnou vášeň má i pro hudební nosiče, a vy si můžete přečíst a poslechnout, co se mu aktuálně honí na gramci, v CD playeru a bůhví kde ještě.

The Ocean – Phanerozoic I: Palaeozoic

Je to možná jejich nejměkčí deska, ale překvapilo mě, jak je to dobře napsaný a skvěle zazpívaný. Já je poslouchám od prvního EP, miluju Aeolian a Fluxion, ale pak mě to začalo trochu míjet, i když psali dobrý desky. Na tohle mě upozornil náš kytarista Patrick. Doporučuju všem, kteří si myslí, že se ta kapela opakuje.

Kosjer D – s/t

Kapelu jsem neznal. Kámoš, který na nich byl v devadesátých letech na Sedmičce, mi to teď půjčil na LP. Čiší z toho radost. V tý době emo rock nebyl tolik o depresích. Bylo to plné „hurá, kupředu hleď“. A především, bylo to plný poctivě punkovýho přístupu. Vydal Gennet v roce 1995 a přesně to odráží tu dobu. Já se do ní rád vracím.

Suis La Lune – Quiet, Pull The Strings

Desku mi nedávno prodal první zpěvák Positive Mind, Henry. Míval je rád, nevím, proč se jich zbavoval. Mně to udělalo radost. Ostatních desek jsem přeposlouchanej, tuhle jsem prakticky neznal. Dalo mi to možnost se do jejich unikátního „post-screamo vesmíru“ vrátit a na chvíli dělat, že je to ještě na topu popularity. Vlastně mě to baví jako kdysi i dneska. To album v jejich kontextu nepředstavuje nic převratnýho, ovšem u tak osobitých kapel (což ve své době byli) to snad ani není nutný.

Arch Echo – You Won’t Believe What Happens Next!

Je fajn, když progista začne používat djent jako techniku, ale krotí ho prima jazzovými akordy. Disonance, na rozdíl od jiných djentů, vynechávají. Na tenhle recept přišli až s touhle deskou, předchozí byla víceméně čistý prog-rock. Dá se tím nechat unést, ale jak je to strašně uhlazený, dřív nebo pozdějc si musím pustit něco špinavýho, a trochu nepřesnýho. Tohle je stroj na noty.

Swallow the Sun – When a Shadow Is Forced into the Light

Trocha doomu na zimní večery neuškodí. Nikdy jsem je extra neposlouchal, ale teď hráli v Divadle Pod Lampou a byli dost přesvědčiví. Baví mě, že to nepřehánějí s depresivností. Tohle je akurátní hladina smutku do krve. Poslední album je působivý (což o každém z jejich diskografie říct nelze). Skvěle se s tím jezdí čtyřicítkou v mlze z Plzně do Varů. To je pak true doom.