Máme pro vás další díl rubriky, ve které prohledáváme osobní přehrávače jak hudebníků, tak naší redakce. Pokaždé vám přinášíme komentovaný výběr toho nejlepšího, co jsme tam našli. Tentokrát se dozvíme, co poslouchá Honza Němeček z brněnských Bombs from Heaven.
Chuck Ragan – Till Midnight
Poslední dobou hledám klidnější vody. Možná měknu, nebo co. Každopádně písničkářství jako takový bylo vždycky stavebním kamenem snad každýho žánru. OK, black metalu asi ne. S kapelou jsme si vždycky říkali, že písnička opravdu obstojí až tehdy, bude-li oholená na dřeň, což pro nás znamenalo akustickou kytaru. I v tomhle se vlastně dá nepřímo najít původ toho, proč s Donem Carem děláme Shipwreck, vlastně dnes už dělali, R.I.P., bráško! Sólovky, většinou zpěváků punkrockových kapel, maj totiž úplně jinej mrd a šmrnc, a Chuck Ragan je toho, nejenom svou zatím poslední deskou, důkazem. Stejně jako třeba Will Wood, Mike Noegraf a tuna dalších.
Gaslight Anthem – Handwritten
Za tento návyk vděčím „bombímu“ ex – kytaristovi Jimmimu, kterej kdysi na cestu na koncert vzal do auta tuhle GA desku. Opravdovost těchle králu melancholie je dechberoucí a jejich poslední koncert v Praze v Roxy byl pro mě jedním z nejlepších, co jsem v životě viděl. Navíc je to opět písničkářská záležitost, což jako já jo, a jejich častý koncertní hostovačky s Brucem Springsteenem jsou takovou třešinkou na dortu. Mimochodem, postřehli jste šéfovo poslední desku High Hopes? Další majstrštyk, kterej mi dost často rotuje na gramci. Navíc jako host se tu na kytaře objevuje božskej Tom Morello z Rage Against The Machine, to chceš.
Millencolin – True Brew
Jako takovej „all-time evergreen“ v autě dost často točím legendární album Pennybridge Pioneers těhle Švédů, který je napěchovaný peckama, žádná vata. No a když jsem se poprvé doslechl, že Millencolin udělali novotu, chvíli mi to trvalo, než jsem tomu začal věnovat víc pozornost, ale šuškanda zafungovala a já naprosto na prase tuhle desku vyfouk Dannymu (redakce :)) z Rekomanda a byl to kup jako kráva. Takovou tsunami melodií, naléhavých pěveckých linek a úžasných textů nacpaných do cca 40 minut, jsem dlouho nevyslechl. „I don’t wanna live my life doing stuff I don’t like to do, I just wanna spend my time on creating something true.”
The Clash – London Calling
Tohle je ovšem ale nejlepší deska historie, takže tady být musí. To je jasný, jakože Babiš je Bureš. A není to o vedlejším hrníčku. The Clash v naprosto nejlepší formě s nejlepší deskou se skvělým zvukem a poselstvím. Která kapela na světě si po hudební stránce troufla takhle experimentovat a fungovalo to a působilo to naprosto samozřejmě a přirozeně a drželo to po celou dobu kompaktně? Tohle už se nepřekoná. Jakým překvapením, nebo až zjevením pro mě bylo zahrát si po boku Bunny Gangu Nathena Maxwella z Flogging Molly při příležitosti vydání jejich druhé desky? Deska Thrive od The Bunny Gang je POVINNOST pro fandy ať už The Clash nebo Mescaleros, tady totiž Joe Strummer pořád žije…
Against Me – Transgender-Dysphoria Blues
Už jsi zažil takovej ostrej kick off desky? Rytmika nekompromismí, zvuk agresivní, přirozenej, špinavej, nálada ne nepodobná kultovní Balroom Blitz od Sweet a do toho se Laura Jane Grace začne vypovídávat ze svýho života. Stalo se totiž to, co muselo. Celá tahle deska je obrovskou výpovědí jednoho života. Žádný světla lamp, žádná faleš. Tak ožehavý téma, tolik rošád v posledním životním období, že si nedovedu představit, že by to mělo znít jinak. Když v Praze poprvé vystoupil Tom už jako Laura, celou Lucernu prostoupil jedinej pocit, kterej se dá pojmenovat jako obrovskej RESPEKT. Zazněly první tóny a všechno bylo v pořádku…
