Máme pro vás další díl rubriky, ve které prohledáváme osobní přehrávače jak hudebníků, tak naší redakce. Pokaždé vám přinášíme komentovaný výběr toho nejlepšího, co jsme tam našli. Tentokrát jsme zjišťovali, co aktuálně poslouchá Daniel Šubrt, frontman z The Drain a Ginny Andro Syndrome.
Enon – Hocus Pocus
Pamatuju si, jak jsem tuhle desku slyšel poprvý asi před sedmi lety v Českých Budějovicích k ránu v holobytě na tripu a jak jsem byl strašně nadšenej ze songu Power Of Yawning. Nějak mě to za tu dobu nepřešlo a tuhle desku si dávám pravidelně několikrát do roka. Přesně jak psal jejich producent Greg Gordon: „Hard edged well crafted demented pop„. Mrzí mě, že jsem u nás Enon nikdy nezastihl naživo, chtěl jsem dát pusu Toko. Ale třeba se mi to ještě někdy povede na koncertě St. Vincent.
Nick Cave & The Bad Seeds – Abattoir Blues / The Lyre of Orpheus
Pár let jsem tohle album neslyšel a teď jsem se k němu zase vrátil. Bez Blixy změna, ale rozhodně ne k horšímu. Hrozně mě baví ten soulově gospelovej nádech, ze kterýho dost výrazně vylejzaj Nickovy, Mickovy a Warrenovy noisový prasárny, na kterých pak dva roky potom vzniknul projekt Grinderman. Právě kombinace syrových kytarových zvěrstev s ženskym gospelovym sborem mě strašně baví a asi to budu v budoucnu ještě dost vykrádat.
Triggerfinger – By Absence of the Sun
Objev poslední doby a kromě Drejnů jediná dobrá kapela na Grape 2015. Předtim jsem o nich tak nějak věděl a nikdy mě ta kapela moc nezajímala, ačkoliv mě fascinoval ten zpívající dědek. Naživo jsem se z toho ale poměrně posral a poslední jejich deska je fakt skvělá. Mimo to čtyřiačtyřicetiletej dědek Ruben je kurevskej frajer a stejně jako u Toko z Enon doufám, že mu dám někdy na koncertě pusu.
The Rolling Stones – Let It Bleed
Protože to je nejlepší album všech dob. I když jsem se přibližně před dvěma tejdnama po drejním večírku v Třebíči zapřísahal, že už nikdy nebudu poslouchat nic jinýho než Beatles, nejradši mam prostě Stouny, sorry Lemmy. Let It Bleed je čistá esence blues, rakenrolu, lásky, zmrdství, prostě čirá krása. A Jaggerovo pozérský rádoby rošťáctví tomu dodává to, co mám ze všeho nejradši. Hudba jako dort.
Chumbawamba – Tubthumper
Tahle deska mě provází asi od mých 14 let a za tu dobu jsem ji z přehrávače snad nevyndal. Ani vlastně nevim, proč mě zrovna tohle tolik baví, ale prostě baví. Je to skvěle udělanej anarchistickej pop, tak možná právě proto. Líbí se mi, když někdo umí dát podobnýmu obsahu tak pěknou formu. A ačkoliv ne se všim, co Chumbawamba hlásá, se můžu ztotožnit, občas je prostě třeba vyjít do ulic v šatech jeptišky s lahví v ruce, něco rozmlátit a hrát u toho na trumpetu. Pro mě rozhodně jedno z nejzásadnějších alb.
