Co má v přehrávači Adam z The Atavists?

Po čtyřech měsících pro vás máme další díl rubriky, ve které prohledáváme osobní přehrávače jak hudebníků, tak naší redakce. Pokaždé vám přinášíme komentovaný výběr toho nejlepšího, co jsme tam našli. Tentokrát jsme zjistili, co právě poslouchá Adam Krofian, zpěvák a kytarista hradeckých surf – stoner – punk’n’rollerů The Atavists.

De Staat – O

Tuhle boží nizozemskou kapelu sleduji již nějakou dobu, nicméně jejich poslední deska mi doslova vyrazila dech. Divná (přitom totálně specifická a cool) směs tanečních beatů, podivných kytarově – klávesových riffů, sardonických textů a celkově nekompromisního valivého zvuku, donutí minimálně k podupávání nohou snad každého. Celá jejich tvorba má takovou zvláštní atmosféru, asi jako opilecká jízda v ukradeným kabrioletu po golfovém hřišti ve čtyři ráno. Blues Is Dead je pro mne minimálně píseň sezóny

Collegium Musicum – Konvergencie

K tomuhle art-rockovýmu klenotu československé hudební historie jsem se dostal až nedávno, při čtení biografie jejich basáka Fedora Freša. IMHO je to jedno z mála poslouchatelných prog alb, které tu kdy vyšlo. Ano, jde o z naprosté většiny instrumentální album a je zde milion sól, ale ani jedno z toho nenudí a až na úplné výjimky (je to dvojalbum, takže přeci jen pár slabších momentů obsahuje) nepůsobí samoúčelně (byť některé momenty jsou trochu WTF, třeba první zjevení dětského sboru působí jako přeskočení na vánoční album). Třeba hned první riff z titulní skladby PF 1972 je naprosto dokonalý, až na jednu malou chybičku – nenapsal jsem ho já. Mimo závěrečné experimentální Eufonie celé album působí jako koherentní celek a baví mě ho poslouchat bez přeskakování na jeden zátah, což se stává u málokteré desky.

Ty Segall – Manipulator

Spolu s Melted můj absolutní favorit z jeho diskografie. Pro někoho zvyklého na jeho ostatní produkci má tahle deska možná až nečekaně uhlazený zvuk a popové písničky, nicméně tohle album můj playlist neopouští už minimálně čtvrt roku a přitom mě stále baví. Málokdo dnes umí napsat takhle melodický písničky, ve kterých je ale přitom ten správnej poměr špíny. Lennon na meskalinu.

Swervedriver – I Wasn’t Born To Lose You

Comebacková alba v rámci reunionů ve mně vždy budí rozporuplné pocity – o to víc, když jde o jednu z mých nejoblíbenějších kapel vůbec. Málokdy se totiž podaří navázat na kontinuitu předchozích počinů, zejména když časový odstup mezi poslední řadovkou a comebackem činí jako v tomto případě předlouhých 17 let. Swervedriver se to nicméně povedlo, což jsem opravdu nečekal. Geniální kytarová souhra Adama Franklina a Jimmyho Hartridge, Franklinův nezaměnitelný výraz a melancholické texty v mém případě uhodily na hlavičku úplně stejně, jako u jejich předchozích počinů. Nejlepší možnej soundtrack na projížďku podzimní krajinou za slunečnýho dne.

Pepé Deluxe – Spare Time Machine

Na tenhle superdivnej projekt mě přivedl náš klávesák Honza. Boží směs barokního popu ala Brian Wilson, breakbeatu, filmové hudby a psychedelie – celou kapelu navíc obestírá clona různých dezinformací o smyšlených producentech a nástrojích na které nahrávají, což jim v mých očích přidává ještě další body. Mimochodem všechny jejich klipy pro mě patří do zlatého fondu hudební kinematografie. Deska Queen Of The Waves byla velkou inspirací při nahrávání naší první desky, teď se mi v přehrávači usídlila jejich předposlední řadovka Spare Time Machine.

Meatbodies – Meatbodies

Ačkoliv by se garážových kytarovek podobného střihu dal najít celý stoh, Meatbodies pro mě vybočují tím, jak nekompromisně šlapou. Je to jedna z mála kapel z téhle scény, kde jsem si hned po poslechu druhé písně v řadě našel jejich živáky, jestli je celá kapela takhle „tight“ i naživo. Je v nich trochu Ty Segalla, přitom je tam ale ještě o něco víc punku a celé to má trochu jinou atmosféru. Největší hitovka z alba je pro mne jednoznačně Gold.