Citizen Fish – Dancing On Spikes

Pěkně bez pompézních fanfár a v nezávislé tichosti vyšlo v roce 2012 nové minialbum ska-punkových Citizen Fish. Na cédéčku u labelu Bluurg Records, kterému šéfuje jejich zpěvák Dick. Takže bylo jen otázkou času, kdy se někdo ujme vinylového zpracování téhle povedené fošny. Nakonec po tom skočil tuzemský Papagájův Hlasatel a dobře udělal.

Jenže minialbum trvalo necelých dvacet minut, což znamená hodně nevyužitého místa pro vinylový formát. Nakonec se vše vyřešilo naprosto lišácky a na druhou stranu asfaltové verze byl umístěn živelný koncert z německých Brém, který proběhl v rámci tamního legendárního punkového festivalu B.O.B. v roce 2009. Hned na začátek musím konstatovat, že vše je jak má být a tahle parta neuhnula ze své cesty ani o píď, pokud samozřejmě nepočítáme to, že všichni se vyvíjí a muzikantsky vyzrávají. Což krásně dokresluje i oproti albu o tři roky mladší živák, kde jsou však nedostatky zamáznuty totálním energickým nasazením.

Ale podívejme se nejprve na první stranu desky. Už úvodní Unemplode jsou Citizen Fish jak je známe. Silné a melodické dechy, punková kytara, tepající rytmika a neučesaný zpěv Dicka Lucase, kterého samozřejmě můžete znát i z punkových Subhumans. Navíc jeho texty byly vždy svým způsobem politické a sociálně kritické osobní poznatky a je úplně jedno, pro kterou z obou zmíněných kapel je zrovna psal. Aby nedošlo k mýlce, nejedná se však o prvoplánové agitky horlivého studenta politických věd se zápalem pro levicové smýšlení, ale o úvahy zralého člověka, který už si v životě lecčím prošel a hledá alternativy ke konzumnímu a povrchnímu způsobu života. Druhá HD Riot s klasickým ska rytmem je střednětempá vypalovačka, která graduje vždy refrénem, ale zároveň cítíte, že s pomyslným plynem je zde zacházeno s obezřetností zkušeného řidiče rozjetého tiráku. Beyond Belief začíná dechy jejíž melodie vám bude znít ještě pěkně dlouho v hlavě. Občas se vše přelije do parádní ska juchačky, která vás donutí vrtět se při poslechu jako čamrda. Tam, kde Culture Shock (kapela, která byla na začátku všeho, respektive hudební dráhy některých muzikantů z kapely) skončili a Subhumans ještě nezačali, tam se přesně ukotvili Citizen Fish. Přesně taková je i Over s pořádným důrazem na melodii a s kytarovou vyhrávkou, která je odvázaná jako po požití normálního houbového čaje. Vše v pořádně horkých jamajských rytmech, které jsou jakoby brzděny klasickým britským poprcháváním. Write it all down začíná jako zvuková zkouška kapely, která ještě nedokončila afterpárty ze včerejšího koncertu. Ale po pár sekundách se vše zvrhne v nejrychlejší ska punkovou věc alba, která graduje jako detektivky Agathy Christie. Pokud budete někomu chtít pustit, jak má vypadat ozajstný ska punk, tak jedna z nejlepších voleb bude závěrečná věc tohoto alba It cant go on forever. Tohle slyšet motocyklový milovník Jožo Ráž, tak by si určitě zanotoval svůj oldschoolový hit „Ale ja si stále myslím / Že to nemá chybu / Že to nemá, že to nemá chybu…“

Na koncertní straně najdeme sedm skladeb k tanci a poslechu, ale především k tomu tanci. Davové skanking šílení na festivalu ve svobodném hanzovním městě Brémy odstartovává pecka Social Insecurity, která určitě roztančila i bronzovou sochu čtyř brémských muzikantů za místní radnicí. Samozřejmě zvuk koncertu není tak vypiplaný jako studiová nahrávka z předchozí strany, ale z drážek cítíme nasazení, které kapela na pódiu předvádí. Zanícené frázování Dicka Lukase se střídá s divokými kytarovými výlety, podmanivými dechy a údernou rytmikou. Druhá Skin pokračuje v nastoleném režimu, v němž se střídají skočné ska pasáže s přiostřeným punkovým drivem. U další The Bob Song už vás začíná srát, že jste na takto energickém koncertě nebyli osobně. U tohoto songu těžce převládá skandovaně frázovaný punk nad ska. Do původního formátu vše převede následující Phone In Sick a vy se zatajeným dechem posloucháte zpěvákovu vyřídilku, která je srovnatelná s nejstaršími vesnickými raperkami dopoledne před Jednotou. Human Conditioner ve středním tempu drží velkou energii po celou skladbu, ať se jedná o pasáže se zpěvem, gradaci se všemi nástroji či účelné kytarové vyhrávky. Feeding začíná ramonesovským Hey Ho, let’s go a na svižném rock´n´rollovém podkladu frčí celou dobu trvání skladby. Vše graduje v závěrečné Will Swap, která zcela jistě roztančila i lodě na brémské řece Vezeře. Celý koncert skončí takovým švunkem jako začal. Dozní poslední tón, kapela se rychle rozloučí a jehla se odlepí od poslední drážky. A vám se na mysli vynoří dětské toužebné přání Ještě…

Přes počáteční obavy z toho, že koncertní strana desky bude působit jen jako jakási záplata kvůli delší stopáži, je třeba konstatovat, že to tak není. Minimálně z hlediska nasazení kapely, tahle strana jednoduše vyhrává. A dává jasně najevo, že jít na koncert Citizen Fish znamená, že nepromarníte ani čas, ani peníze investované do lístku. Studiová strana desky naproti tomu přináší kompoziční preciznost, která v rámci ska-punku působí až nebývale profesorsky. Je vidět, že kapela klade důraz na vše, co dělá. Víc takovýchto part… Pokud máte rádi punk s dechy, skočné rytmy, inteligentní texty a pořádné nasazení, nezbývá než tuhle desku doporučit.

Album můžete zakoupit zde.