Cirguz – Zbraně a láska zvítězí

Heinekeny, rokenroly, holky, skateboardy a láska ke starý muzice. To byli mělničtí Cirguz na starších nahrávkách. Taky pocta hrdinům dob totality, ale na demu Na počest hrdinům to spíš vypadalo, jako by nebyla lepší věc, než za komančů nakopnout limuzínu, všechny poslat do hajzlu a odjet do západního Berlína. Byla to sranda, ale od toho se kluci odpoutali a teď tu máme českou kapelu, která zpívá: „Bejt jako debil v zeleným, já naštěstí už nemusím. Kdo by stál o to bojovat za tuhle zem? Až přijde čas jít do válek zas, tak si buď jistej, že v první linii nebudem.“ Kapela, která nezůstává v české punkové póze, ale pojmenovává konkrétní věci, navíc stylově a chytlavě.

Čtyřpísňové cédéčko s názvem Zbraně a láska zvítězí začíná trefným a strhujícím intrem se zvuky listopadové revoluce a básní Egona Bondyho. Po slovech Václava Havla, že „pravda a demokracie musí zvítězit“, se rozjede svižný punkrockový song shrnující pocity ze dvaceti let „svobody“.

Originální chraplavý zpěv, ale přesto by se v porovnáním se zahraničím v tomhle stylu možná hodil spratkovitější projev. Cirguz se ale za dobu, co je znám, dost vyhráli, oproti starším věcem muzika šlape téměř perfektně, přitom však zůstává špinavý, oldskůlový lo-fi zvuk, což v tomhle případě není na škodu, má to osobité kouzlo. To, že je to někde na pomezí kalifornského punkrocku a první punkové vlny, se nemění.

Druhá píseň s názvem Černý vlajky je na celé desce nejlepší. Štve mě filmové intro, na první poslech sice pobaví, ale při každém dalším poslechu toho má člověk plné zuby. Jinak jde o inteligentní antimilitaristické popíchnutí a kritiku národní pseudohrdosti, s pořádnou dávkou melancholie i provokativnosti. Hraje na city Nessovským vyprávěním („Pamatuješ brácho, jak nám táta vyprávěl, že si zlomil ruku, radši, než aby na vojnu šel? Po půlročním odkladu se vrátil smířenej k odvodům. Já bych se odtamtud nikdy nevrátil.“) a vůbec, určitý nádech Social Distortion jsem u Cirguz cítil vždycky, hlavně v akustických vystoupeních.

Naopak, další mluvené intro k písni Václav Klaus je vůl mě pobavilo a klidně si ho sjedu znova. Píseň je rychlou, krátkou, údernou peckou a text se zřejmě zavděčí všem, neboť kdo by s tím nesouhlasil? „Někdo napsal nápis na zeď, že Václav Klaus je vůl. Modlím se za ty, kteří ty slova nevidí a nečtou.“

V myšlenkové rovině nějak nechápu poslední píseň Hold Katalánsku, které se bouří a bojuje za nezávislost. Katalánsku vzdáváme hold, za Katalánsko půjdem bojovat, ale přitom „Co, že vlajou černý vlajky, co, že ve vzduchu lítaj salvy? To nikomu nikdy život nevrátí.“ Druhá a poslední skladba si názorově dost protiřečí. Ale to nic nemění na tom, že je to další chytlavý song ve středním tempu a povedená tečka.

Cirguz mi udělali radost. Jejich nový počin mě totiž nejen dost baví, ale je to i ojedinělý úkaz, že český melodický punk pořád ještě dokáže pojmenovávat problémy, dokáže vyjadřovat svůj názor a vyhnout se přitom obligátnímu „fuck tohle, fuck tamto, já jsem punk a všechny fuckuju, žiju si podle svýho, a proto zpívám o rumu a o tom, že mi systém ubližuje“.  Co na tom, že to není nic hlubokého a přehnaně intelektuálního. Cirguz jsou přímí, upřímní a originální. Proto je zvláštní, že mají pořád statut jakéhosi mladého objevu a míň známé, „druhořadé“ kapely.