Chelsea – Saturday Night Sunday Morning

Mám v břiše hejno netopýrů. Stejně, jako když jsem slyšel vloni novinku od Stiff Little Fingers, nebo před lety Flat-Pack Philosophy od Buzzcocks. Desky, které zachycují 77 legendu v okamžik druhé mízy, v době dalšího návratu na vrchol. Desky, u kterých už od prvních akordů víte, že tohle je prostě ono, Desky, na kterých se zestárlý hlas snaží předat dál tři čtyři dekády zkušeností. A teď je to tu znovu, netopýři se mi v břiše melou. Chelsea vydali novinku Saturday Night Sunday Morning. Chelsea u mě nikdy nebyli první ligou, vždycky jsem měl radši jiné londýnské kapely. Třeba i Generation X, kteří vznikli odchodem Billyho Idola a dvou dalších členů právě z Chelsea. Singl Right To Work ale patří k tomu nejlepšímu, co mohl punk v roce 1977 nabídnout. S výjimkou zpěváka Gena Octobera se nikdo v Chelsea moc dlouho nezdržel, takže kapela tím dost trpěla, koncertovala jen sporadicky a pár řadových desek v osmdesátých i devadesátých letech upadlo v zapomnění. Ta předposlední s názvem Faster, Cheaper and Better Looking kolem mě prolétla bez povšimnutí a bohužel jsem nějak vyignoroval i jejich pražský koncert v roce 2008, čehož s odstupem času čím dál tím víc lituju. Ale teď je tu po deseti letech nahrávka nová a Chelsea jsou tu v plné síle, hitovější než kdy jindy.

Hned z první písničky cítíte Generation X. Možná je to návratem Jamese Stevensona, možná nostalgií, ale It’s About Time je hitem na první dobrou. Hodně dobrou. To stejné platí i o následující Back On The Crazy Train, střední tempo, tlumené kytary, náběh na refrén, který si pokaždé užijete. Jenže přijde We Don’t Believe You a to je song, kterej vás odháčkuje jak guru Jára. Paradoxně ho nezpívá October a i když mám jeho hlas rád, v tomhle tracku by asi uškodil. Trochu to připomíná The Jam, trochu Cock Sparrer. Samá dobrá jména. Tenhle ostrovní sound si Chelsea drží i v They Don’t Care What You Want a hlavně Something Wrong In My Head, což je další zapamatovatelná, ne-li nevytěsnitelná písnička z desky. Překvapí i to, jak může být slogan Fuck All zpěvný, dokážu si představit cover v podání Terrence a Phillipa. Standard nastolený začátkem alba udrží Chelsea po celou dobu trvání, třináct tracků je tak akorát a zaručuje to, že se znuděnost nedostaví příliš rychle.

Pokud můžu něco vytknout, tak je to přesně to, co mi vadilo i na No Going Back od Stiff Little Fingers. Stopáž jednotlivých písniček je často předimenzovaná, ačkoliv to tak na papíře nevypadá. Je taky jasný, že Chelsea kradou. Jednotlivé riffy a sled akordů vždycky připomene něco, co znáte. Ať už je to Lars Frederiksen nebo Pistole, Chelsea ale vždy včas uhnou, aby to nebylo do uší bijící. Přesto se to místy utajit nedá. A poslední výtkou je tak nějak proporčně nezvládnutý obal. Mám ale za to, že je tu po delší době zase album klasiků první vlny punku, které není zbytečné.