Cheetah Chrome Motherfuckers – The Furious Era 1979-1987

Italský hardcore punk je jeden z fenoménů osmdesátých let, kdy kapely z této jihoevropské země objížděly svět a rozsekávaly svou nespoutanou jižanskou energií publikum, kdekoliv se zastavily. Negazione, Wretched, Declino, Peggio Punx nebo Cheetah Chrome Motherfuckers jsou dodnes podzemními fenomény a jejich raritní desky jsou řádně drahou záležitostí. Právě posledním ze jmenovaných vyšlo diskografické dvoualbum, o kterém tu bude řeč. CCM prosluli divokými koncerty, sebedestruktivní pódiovou prezentací a neurotickým pojetím hardcore punku. Zpěvák zní jako Darby Crash ve svých nejdivočejších momentech, zatímco kapela za ním vysekává jeden splašený hardcore rif za druhým, aby tu a tam zvolnila to nějaké pomalé pasáže koketující s rockovou avantgardou.

Desku rozjíždí legendární debutní singl 400 Fascists, deska, na kterou v originále těžko narazíte pod sto euro a kapela tu zní jako psychotičtější a o poznání více heavy verze Germs. Zpěvák Sid řve jako o život a tón jeho křiku jako by vyjadřoval pohrdání vším, co vám jen může přijít na mysl. Tohle je právem jedna z nejlepších hardcore punk nahrávek vzniklých v Evropě té doby. Následuje sedmipalec Furious Party, kapela si tu už mnohem více pohrává s experimentováním, kterým by zapadla do produkce SST Records, ale pořád je to především nespoutaný hardcore. Originál téhle nahrávky byl jednou z prvních italských desek, kterou jsem v té době vlastnil a dodnes k ní mám speciální vztah. Následují skladby ze splitu s I Refuse It, původně vydaném na kazetě a posléze jako split LP na legendárním britském vydavatelství Children Of The Revolution Records. CCM jsou tu patrně ve své nejdivočejší éře, tedy rozhodně co se týče rychlosti. Rychlé a krátké hardcore punkové kompozice, znějící jako Black Flag na 78 otáček s Darby Crashem za mikrofonem, letí v hektickém tempu jedna za druhou. Druhé část dvou alba cele patří velké desce Into The Void, natočené během amerického turné kapely pod producentským dohledem Paula Maherna z neméně legendárních Zero Boys. Písně kapely získaly na komplexnosti, protáhly se na dvojnásobek dřívějších standardů, aniž by ovšem došlo ke ztrátě intenzity, divokosti a energie. Je to vrcholné dílo kapely, ukazující její potenciál, občas umně ukrývaný pod rouškou rozeřvaného neurotického nihilismu. Cheetah Chrome Motherfuckers, nejsou v žádném případě easy listening hardcore punk pro odlehčení nálady. Jsou zlí, nervní, vztek si u nich podává ruce s rychlostí a kytarovými prvky avantgardy.

Pro fandy osmdesátkového původního hardcore lahůdka a pro ty, co se dnes slovem hardcore neustále ohánějí, povinnost.