„Píše se rok 666 po Antikristu. Civilizace čeká na příchod samotného Satana, který dokáže zachránit stagnující společnost, která se odklonila od služby svému pánu a dělá si co chce. Ateismus opět ovládá zemi. Jmenuji se Jeremy Difool a jsem průměrným policejním vyšetřovatelem, mimo jiné jsem jediný, kdo věří, že se Satan opravdu vrátí. Jak to můžu s takovou přesností tvrdit? Já jsem Satan.“
Bum, bum, bum, bum, bum. Těžké kapky deště bubnují na kapotách parkujících aut. Zrychleným krokem kličkuji mezi turisty Národní třídou. Duc, duc, duc, duc, duc. Už jsem hodně blízko. Kaluže se chvějí, jakoby se stařičkou Prahou proháněla Godzilla. Dnes je nějak všechno potemnělé. Průchod před Rock Café už okupují postavy v kapucích.
Schod po schodu se propadám o pár sáhů hlouběji do sklepa lidského svědomí. Všude pentagramy. Na tričkách, na mikinách, bundách, kšiltovkách, na tělech a možná i v duších. Sál už bublá a lidi se hrnou ze všech stran. Nepřišel jsem na Metal, ale na Dark Syntwave.
Tenhle fenomén se jako nákaza prokousává napříč hudebním spektrem a žánry. Potkávám ortodoxní systémáky. Odrostlý punkáče, párty týpky a typky v teplákovkách, ale i fešáka v košili a mokasínech, holku v polu Fred Perry a steelech i klasický máničky v tričkách Slipknot. 50 odstínu temnoty. Nechávám pozemský svět za sebou a nořím se do dýmu a potu.
Český syntwaveový jednorožeč Roborg rozjíždí svůj set. Zdánlivě utopený pod kapucí stojí u jídelního stolu. Spíš to vypadá, že si přišel před lidma zahrát Counter Strike. Myší zuřivě jezdí po jídeláku. Odněkud vycházející hudební produkce vážně připomíná podkres nějakýho GTAčka. Set pomalu dostává takzvaně koule, a ty začínají napříč sálem pořádně zavánět. Prvotní ostych u lidí opadá. Decentní poklepávání si nohou se proměňuje v osvobozující poskakování. Syntwave je hodně o představivosti a atmosféře. Pokud trpíte nedostatkem fantazie, stačí si k danému interpretovi najít vizuál. Ten je naprosto nezbytný. Roborg se stylizuje do Cyber punku aka Blade Runner nebo Mr. Robot. U druhého příkladu je inspirace více než patrná. Zavírám oči a nechávám se pohltit podmanivými repetativními až hypnotickými beaty, které mi houpají hlavou, svírají ruce v pěst, až na krku vystupují žíly.
Uf. Rychle na čerstvej vzduch. Nádech. Výdech. Perturbator. Sklepení v Rock Café se plní. Na drink ani na zevlovačku po merchi už není čas. Arcidémon už dýmem svolává své černé ovečky. Prokousávám se davem. Lidi už pěkně vlhnou, a to se zatím vůbec nehejbou. Tohle bude pořádný fitko. Led panely se rozblikávají. Decentní chorálový sampl věští návrat démona Perturbatora zpět. Stůl po Roborgovi zmizel. Na místo něj je na pódiu neosatanistický oltář.
Temné industry intro z posledního Perturbatorova mixtapu The Uncanny Valley posílá mé oči v sloup. Najednou jsem během deseti vteřin pohlcen tou bubáckou diskárnou tak, že se pohybuji jak na lekci satanské zoomby. Jednotlivé tracky se prolínají v jeden nekončící celek. Přešlapuji na místě, ale nevím, jak to dlouho vydržím. Mám pocit, že mi kůži na čele protrhnou rohy a na ramenou se mi klubou šupinatá křídla. Svědí mě kostrč. To už mi roste ocas. Neonové lasery stínají hlavy a já se pro dnešek stávám zrůdou naprosto veřejně a dobrovolně. Košile je na cáry. Už poletuju celým prostorem a z huby mi šlehají plameny. Tohle není hudba. Tohle je trans. Chvilku po jedenácté nabírám vědomí. Oklepu se jako labrador, co vyběhl z řeky. Nazuju boty. Posbírám drobné a kartičku do knihovny a dělám jakoby nic.
Skvělej nápad na výlet. V pondělí do pekla na otočku.
