Legendární pevnost Josefov už zase zažila pořádný večírek, a to díky Obscure promotion, kteří jsou generálem celé té několikadenní války, kde jedinou zbraní je ta nejtvrdší hudba všech podob. Dvaadvacátý ročník Brutal Assault byl plný výzev, loučení, slunce a bláta.
Na první pohled je pro návštěvníka – nováčka – celá tahle metalová přehlídka snad veškerých hudebních zbraní opravdu okatě velkolepá a až teatrální. Pentagramy i na zubních pastách a tři šestky na espézetkách jsou takřka povinností. Areál vypadá až abnormálně funkčně a dokonale vymazleně. Od vstupní brány, kterou symbolicky hlídají dva nejspíš havrani, až po symbolickou hlídku v kápích, která návštěvníky střeží s loučemi na hradbách pevnosti.
Ani peníze milovníci tvrdých kytar a rytmů s kadencí tatatata, a kolikrát i rychlejší, nepotřebují. Teda fyzicky. Služba Cashless je už tentokrát všude. V areálu jsem nenašel jediné distro či stánek, kde by se dalo platit hotovostí. Proč ne? Systém je to pokrokový a celkem slušně promyšlený. Hudební produkce je tu od rána. Tím myslím festivalově nekřesťanskou a třeba i nesatanistickou 11. hodinu dopolední. A jede zase až takřka do rána. Tím mám na mysli upírskou pátou, kdy se slunce v letních měsících dere zpět na obzor a všichni nespavci ví, že je čas se jít vypotit do spacáků.
Krom rámusu ze všech stran, cetek, piva, kořalek a všemožného jídla pro buřty i tofíky je v areálu spousta jiných lákadel. Takřka století staré místo nabízí spoustu zákoutí, chodeb a prostorů, které jsou zcela legitimně k okukování. Ambient stage ve staré konírně je naprosto uhrančivá. Všelijaké šoupání, vrzání a mumlání přiláká většinu unavenců, znavených ať už náročným programem nebo ještě náročnějším programem, do purpurového přítmí a háje křesílek, gaučů a matrací. Na jiném místě, v dlouhé podzemní kopce, pak kdekdo zapálí svíčku svatému Lemmymu, který zde má svojí vitráž.
Dvě velké stage vedle sebe mi nejprve vyrolovaly obočí až do půlky čela, ale nakonec se tahle cesta osvědčila jako úspěšná. Jakmile dohrála jedna kapela, vedle už startovala set další. Takže hudby měl návštěvník šanci vidět a slyšet třeba i víc, než chtěl. Stage Metalgate na samém konci areálu byla alespoň ohleduplně doplněna o nedaleké místo určené k odpočinku. Oriental stage byla nejmenší a hrálo se na ní tak maximálně třikrát za hrací den. A měla nejomezenější kapacitu. Takoví Boris byli tak narvaný, že ze zadních řad nebylo vidět na pódium, které nebylo jako jediné doplněné obrazovkou či plátnem. Takže kdo zaváhal, neBoris.
Zmínění by dozajista zasloužila každá kapela, ale to by nebavilo ani vás a ani mě. Jen tak namátkou. V hlavě mi utkvěli třeba pensylvánští August Burns Red, hlásící se ke křesťanství, předvedli, že boží království pořád paří a svým deklasujícím metalcorem položili nejednoho satanistu prdelí do louže. The Dillinger Escape Plane se pomalu rozpadají, jejich středeční masakr tomu však moc nenapovídal. Nasazení bylo oproti klubovým akcím o trošku jemnější, ale to dohnal zvuk a světelná show, kterou i přes pokročilou hodinu nejeden přihlížející absolvoval ve slunečních brýlích. Špičkového štěkavého hardcore bylo dost a v mračnu nejen bouřkovém, ale i v tom death a black metalovém, byli Terror, First Blood, Madball, Sheer Terror, Hatebreed nebo Clawfiger takovým osvěžujícím vánkem. Největším překvapením byli nejspíš The Number Twelve Looks Like You. Totální chaotický bordel. Pánové seskládaní ze všech možných dílku odlišných stavebnic svoji pozici masakrálního živého projevu takřka po šesti letech odpočinku obhájili. Naopak zklamáním byla všemi opěvovaná Batushka, která na mě působila jako naprosto průměrný death metal, vystupující z řady pravoslavnou estrádou. Svícny, oltář, statičtí okápění mniši a lebka evidentně ne z plastu, ale z člověka.
Samostatný odstavec si zaslouží Swans. Gira a jeho kumpáni předvedli něco, co jsem nečekal ani já. Půl hodinové, minimalistické, zato ohlušující intro, při kterém třetina lidí odešla se znechucenými ksichty. Jeden sedmiminutový song, ve kterém byl slyšet i nějaký zřetelný rytmus a… ano, tušíte správně – půl hodinové ohlušující a minimalistické outro. To, jestli zbývající publikum vytleskávalo one more song, vážně netuším. Po tomhle koncertě jsem se s výrazem servaného rolníka, šichtu před důchodem, odplazil do stínu a hodně dlouho se přemlouval k další návštěvě jakéhokoliv koncertu. Tohle byla opět fyzická bolest, taková, která se hudbou nezažije v pitu, ale jen kejváním na ohlušující hypnózu těchhle hlukových šamanů.
Sakum prásk to byl velice povedený ročník. Poprvé pár dní před samotným festivalem oficiálně vyprodáno, i takřka biblickou bouřku pořadatelé s pompou zvládli a většina z bezmála 20 tisíc návštěvníků se tvářila, jako by už měla v kapse lístek na ročník příští.
Podívejte se na fotoreport od Radka Holeše:
