Je ráno 29. prosince, obligátní ranní nahlédnutí na ksichtbook, který se topí v záplavě RIPek. Bohužel ona RIP se týkají muže, jenž pro mě ztělesňoval pravé gró rocknrollu, jenž o pouhé čtyři dny dříve oslavil kulaté sedmdesátiny a s jehož odchodem mi připadá, že do značné míry vlastně tahle kašpařina ztrácí smysl. Odešel Lemmy Kilmister, živoucí reklama na konzumaci amphetaminu, ale především frontman a mozek Motörhead. Kapely, která zásadně ovlivnila i proměnila jak punk tak metal, aniž by byla jedním nebo druhým. Především pak byl jménem, jež dávalo rocknrollu punc něčeho reálnějšího, než je pouhé ke kšeftařským účelům sloužící tajtrdlíkování pro youtube.
Střih a cesta zpět v čase. Osmdesátá léta sotva začala a já se v duchu dívám na sebe ve svých cca jedenácti či dvanácti. Sedím přikován k zrnící obrazovce, na níž běží jeden z mnoha hudebních pořadů tehdejší západoněmecké televize a trio nespoutaných chuligánů spouští jeden ze svých nesmrtelných hitů. Nacistické insignie na Lemmyho bundě zřetelné na fotkách v Bravu získávají skrze zrnění hudební doprovod a já zažívám jeden z magických momentů svého života. Téměř souběžně začínám objevovat new wave a punk a tenhle koktejl vlastně určil většinu mých budoucích životních kroků. Ace Of Spades nahrané dík vinylu staršího bratra jednoho ze spolužáků se stane patrně nejposlouchanější nahrávkou mého života. Do smrti si budu skladbu po skladbě pamatovat každý její detail a při každém poslechu mě zvláštně mrazí jako při tom prvním. Jen o pár let později jako čerstvý mladý punk nenávidím vše dlouhovlasé a cokoliv zapadající do škatulky heavy metal, ale Motörhead jsou Motörhead, a všichni jsme cítili, že nepatří mezi zástup těch nablblých metalistů v pruhovaných kalhotách s trvalou.
[youtube id=“DXkmFIKvht4″ width=“620″ height=“360″]Mohu psát o zklamání při prvním poslechu desky Orgasmatron i o tom, že pro mě již žádná z desek vydaných od půle osmdesátých let nebyla ničím, co by mě strhlo, ale zpětně si kladu ruku na srdce, neboť každá, i ta nejslabší z nich, má ducha a srdce jako málo co. Lemmy a Motörhead byli zosobněním mého světa, v němž jsou zlouni a padouši sexy a jejich negativní energie je duchovním amfetaminem pubescentních chuligánků. Téměř celý můj život tu byl jakoby zakonzervován mimo neúprosný kalup času, stárnutí a chřadnutí, až člověk získal pocit, jako by tu měl být na věky. Bohužel to bylo jen zdání a i Lemmy byl pouhou lidskou schránkou, poháněnou neúprosným časem limitovaným biochemickými reakcemi.
Smutným faktem je, že Lemmy odešel bez důstojných pokračovatelů. Svět reálného rocknrollového rebelantství z těch starých divokých časů, kdy „hodní kluci nehráli rocknroll“, víceméně odešel s ním, a popravdě Lemmy byl již dlouho jeho posledním mohykánem. Muzikantskou věcí makropulos, jež nějakým zázrakem dožila dnešních dnů ve světě, v němž byl již dávno vymírajícím druhem. Dožil se světa, jenž zažívá revival prudérnosti spolu s náboženským tmářstvím, Orwellovy noční můry se mění v realitu a z hudby je konfekce. Světa, kde si člověk již ani nemůže v klidu u drinku zapálit cigaretu, co víc, kde bouřit se proti konvencím již dávno není cool. Nám pozůstalým pak zbyl svět, jenž je náhle tak nějak prázdný. Odešel Lemmy, věci už budou jen a jen horší a nezbyl nikdo, kdo by dál držel prapor rebelie zvednutý a jeho význam a vliv přesahoval rozměry obýváku či nejbližší hospody.
Zrozen k prohře, žil pro vítězství. Fatální pravdu Lemmy formuloval v textu písně Ace Of Spades, aby nakonec skončil tak jako všechny živé bytosti prohrou. Tou, k níž jsme nezvratně zrozeni.
[youtube id=“-fzGJifDUF8″ width=“620″ height=“360″]
