Blood In Our Wells – Echoes Of Desolation

U spousty nových českých nahrávek v podstatě nevím, co očekávat, a někdy se jednoduše nechám překvapit. Někdy je to pak zajímavé otevření dveří do světa dosud neznámého. Blood In Our Wells jsou jednou z těch kapel, kterou jsem až do okamžiku obdržení jejich první desky v životě neslyšel a možná jsem ani neregistroval jejich existenci. Mnohdy je to tak ale lépe, člověk nic neočekává v dobrém ani špatném a není zatížen ničím, co by přímo nesouviselo s danou nahrávkou.

Desku rozjíždí intro, což ke stylu, jenž tu bude prezentován, neodmyslitelně patří, nicméně tady zní jeho dobrá polovina, jako by byla prázdná zaváděcí drážka abnormálně dlouhá, což znamená jinými slovy řečeno „nijak“. Když se pak rozjede první song O přežití, přichází příjemné překvapení. Pomalý stench core / death metal s dobrým nosným kytarovým motivem, ponurou atmosférou a brutalo-metalovým hrdelním brumláním zpěváka. Jenže to je také nejvýraznější věc, kterou z mého pohledu deska nabízí. Druhou písní kapela sklouzne do světa roztažených epicko-patetickým melodií, hraných v pomalém tempu a tím pádem tak trochu uspávajících. Takhle nějak bych si asi představoval škatulku „emo death metal“. Bzučení kytar se po chvíli stává fádním, nechytlavým a neuvěřitelně roztaženým, kdy člověk čeká na cokoliv, co by přineslo nějaký odpich a zvukové vzrušení. Z nastoupeného stylu poněkud vybočí tu a tam nějaká pasáž ala pomalý rif od Bolt Thrower, které mě dokáží vytrhnout z propadání do poslechové letargie. Tak je tomu třeba u čtvrté Zrcadlo nebo páté Vnitřní kolaps, která je po úvodním songu pro mě druhou nejvýraznější kompozicí celé desky.

Ona to vůbec není špatná nahrávka, úvodní skladba je vážně dobrá, jen na můj vkus je deska poněkud přespříliš utahaná, ale třeba jen nejsem právě na takovou strunu naladěn.