Black metal s příchutí sludge i crustu. Downfall of Gaia a Der Weg Einer Freiheit v Brně
Němčina je jazyk black metalu zaslíbený. A když zrovna hlavním tématem songů nejsou tanky a pancéřová pěst, jde mi tohle spojení docela k chuti. I proto stojím dvacet minut před začátkem koncertu na brněnské Melodce a nacvičuju si výslovnost názvů kapel, které dneska uslyším. Downfall of Gaia zvládám levou zadní, s Der Weg Einer Freiheit to tak růžové není. Ačkoliv… by to tak asi mělo být.
Do letošního klubového podzimu skáču rovnýma nohama. A dopadám přímo do setu Downfall of Gaia, kteří hrají jako první. S touhle čtveřicí jsem se už loni (nebo předloni) v Brně potkal, a vzpomínky na tohle setkání jsou vlastně důvod, proč tu dneska jsem. Jsou pořád silný, temný, melancholický a… volají po zopakování.
Downfall of Gaia jsou excelentní budovatelé atmosféry, kterou vrství na černé plochy potažené nitkami melodií, kterých se posluchač chytá jak tonoucí stébla. A stejně dobře, jako umí Downfall of Gaia svůj hudební kolos postavit a roztlačit vpřed, tak ho umí správně strčit dolů z kopce. Když se několik minut světa prostě zbortí do zběsilého black metalového blastbeatu, taženého naprosto nekompromisními bubny, které jsou jak metronom z pekla, má to sílu. Kapela nikam nespěchá a čas na pódiu využívá do poslední vteřiny, svou kombinaci black metalu sludge a místy snad i crustu tak představuje v plné parádě.
Chtěl jsem nějak šikovně pojmenovat pocit, který po setu mám. Takovou tu spokojenost z nespokojenosti, kterou se ve mně kapela snažila vyvolat a taky vyvolala. Nedaří se mi to, tak snad jen: spokojenost.
S Derwegejnerfrejhejt (Der Weg Einer Freiheit) mám dnes setkávací premiéru. Z počátku k prvnímu potřesení ruky s jejich o něco živějším pojetím černého kovu cítím trochu skepse. Muzika, které se teď valí z beden, má sice větší potenciál pro dobrý headbang a sype se vpřed jak kamení do údolí, já ale pátrám spíš po atmosféře, kterou po sobě v klubu zanechali Downfall of Gaia. A nakonec také nacházím, kapela se po prvním silném úderu trochu usazuje a nabízí hlubší, pečlivěji strukturované skladby. Během téměř hodinového setu se tak s naprostým přehledem vracím do té spokojeně nespokojené nálady, kterou jsem cítil předtím.
Der Weg Einer Freiheit na mě přesto nepůsobí tak jistě. Nevím ale, jestli jsem to já, nebo oni, kdo trochu tápe v některých melodiích. Každopádně, jestli existuje hudba, ke které má sedět Němčina, nechť je to tvorba téhle kapely.
Byla by ostuda, kdybych opomenul, že celý temný ansábl je na Melodce naprosto skvěle nazvučený, což dnešnímu večeru pomáhá vystoupit ještě o schod výše. Po mém prvním setkání se tak s Melodkou loučím v dobré náladě. Všem ahoj a Downfall of Gaia na shledanou!
