Baroness – Purple

„Vzbuď mě, až budu mrtvej. V hlavě mi křičí tisícovka ďáblů.„

První setkání s Baroness si pamatuju úplně přesně. Secesně dekadentní obal desky Blue, jak kdyby Mucha na opiu ilustroval Erbena. Nepopírám, že právě tenhle artwork z dílny frontmana Johna Dyera Baizleyho způsobil, že jsem k Baroness přistupoval s větší otevřeností, než bych asi normálně udělal, ale odměnou mi bylo objevení kapely, která je dlouhodobě jednou z mých nejhranějších.

Přiměřeně divoké, přiměřeně artové, atmosférou dokonalé. Takové vždy byly songy od Baroness a ačkoliv je fialové album prakticky nikam neposouvá, všechno je zde tak nějak koherentnější a přirozeně zapadající do sebe. Zatímco především na Red mají jednotlivé pasáže jasný začátek i konec, na Purple se všechny motivy prolínají a prostupují celou stopáží jako rozpuštěné tempery. Celkový sound mi tolik připomíná jazz rockovou sbírku elpíček mého otce; voňavé vinyly, pašované z Maďarska.

„Vezmi mě do pekla. Ukaž mi kulomety a ukaž mi ohňostroje.„

Hutné kytary a zajímavé lo-fi bicí v úvodní skladbě Morningstar přesně ukazují, co jsou Baroness zač. Zvolnění do melodických slok, špetka elektroniky (třeba theremin na konci alba), silný zpěv a texty, které si libují v romantické depresi. Hitové jen do té míry, aby to bylo ještě pořád alternativní. Pro tohle Baroness miluju! Pro ty songy, za které se před kámoši neshodíš, ale můžeš je pustit i před holkou, kterou si přivedeš večer domů. Konzistentní celky, jako Chlorine & Wine, což byla mimochodem první ukázka z Purple, jsou o něco lepší než trochu zbytečně zpomalené Shock Me nebo Desperation Burns, na aktuální desce ale jednoznačně dominují songy jako Kerosane nebo The Iron Bell. Obzvláště druhé jmenované skladbě nelze nic vytknout, to je pastva pro uši. Zatímco dřív jsem miloval pomalejší věci jako Back Where I Belong a dlouhé plochy jako Cocainium, na Purple mě nejvíc oslňuje právě The Iron Bell. Kerosane zas ve slokách připomíná My Chemical Romance, myslím to dobré z nich. Po vokální stránce už odzvonilo všem uřvaným pasážím z předchozích nahrávek, Baroness si rochní v harmoniích, což zní fantasticky.

„Tvoje kosti zahrabu na svojí zahradě.„

Jestli jsem měl někdy pocit, že Baroness jsou takovej soundtrack z Avatara, tak je už pryč. S poslechem Purple mi za zavřenými víčky běhají až steampunkové výjevy, komiksový Highlander. Přesto ale Baroness nejsou odtrženi od reality! Jsou jasným důkazem, že na čele nemusíte mít napsáno „hodnej punk“, abyste mohli vystoupit třeba proti sexismu a sexuálnímu obtěžování, jako se stalo po koncertě v Birminghamu na turné k aktuální desce, které se zastaví i 17. března v pražském Lucerna Music Baru. Pusťte si Purple a utečte do fantazie, Baroness se nedají poslouchat jen napůl.