Rozhovory

Banán: Že jsi straight edge, z tebe samo nedělá lepšího člověka

Straight edge – pohled na punkovou a hardcore muziku, který není zakalený návykovými látkami a taky násilím. Pro většinovou společnost velká neznámá, pro znalejší věci směr, který už má v České republice to nejlepší za sebou. Anebo ne? O straight edge a několika dalších věcech jsme si pokecali s Milanem Trachtou alias Banánem. Rozhovor vznikl jako součást školního projektu.

O tobě se ví, že se jen tak nezastavíš, v čem všem jsi právě teď nějak zapojený?

Teď jsem více či méně zapojen v pěti kapelách. Některý jsou v rámci zrodu, některý v rámci reinkarnace, nebo běžné činnosti. Potom jsme s kamarádem loni rozjeli projekt World of Need, který je zaměřený na hardcore punkový trička kapel, který už většinou roky nehrajou. My ty kapely oslovíme, ptáme se, jestli můžeme tisknout jejich trička, a když nám to odsouhlasí, tak je začnem tisknout. Velká část výdělku pak jde na benefit. Potom ještě na půl úvazku pracuju pro Hnutí Duha, to je završení naší mnohaleté spolupráce. A pak mám ještě pořad na Radiu Wave. Ten vysílám už jedenáct let, což je šílený, když si to zpětně promítnu.

Doneslo se mi, že Balaclava chystá reunion. Co vás k tomu vedlo?

Nějaký čas zpátky jsme se po dlouhé době zase všichni sešli v ČR. Kytarista Kuba dobu cestoval po světě a byl to vlastně jeden z hlavních důvodů, proč v roce 2008 přestala Balaclava hrát. Upřímně, v tu chvíli, kdy se vrátil, nechtěl o nějakém hraní ani slyšet. A hrát bez něho by nemělo smysl, on je nepostradatelná a nenahraditelná část kapely. Zbytek tohle rozhodnutí naprosto respektoval a nechali jsme prostě věcem volný průběh.

Když pak přišel Ivan s tím, že by chtěl vydat na desce ty úplně nejstarší nahrávky, souhlasili jsme. A když jsme znovu všichni sešli, abychom to probrali, padlo tam trochu z legrace znovu i téma reunionu. To už Kuba neřekl ne, začali jsme se o tom bavit zcela vážně a řekli jsme si, že je asi dobrá doba to udělat, i vzhledem k té desce. Od podzimu tedy zkoušíme a dost nás to baví. Zůstali jsme celou dobu kámoši, jen jsme se tolik nevídali a ty společný chvíle si teď dost užíváme. Navíc si troufnu tvrdit, že v těch důležitých věcech se pořád jasně shodneme a jsou pro nás pořád stejně důležitý jako před dvaceti lety. To jsou pak pro mě základní předpoklady k tomu, aby mělo smysl něco podobného dělat.

Co všechno teď teda Balaclava chystá?

Zatím jsme to nastavili tak, že odehrajeme dva koncerty. Jeden v Praze a druhý v Brně. Ten pražský bude na Sedmičce, kde se pořád cítíme doma, a měli bychom ho stihnout ještě do prázdnin. Ten brněnský by pak měl být po prázdninách v Kabinetu Múz. Dál je to otevřený, rádi bychom odehráli i další koncerty, ale uvidíme, jak dopadnou ty naplánované. Festivaly v plánu nemáme, chceme to udržet spíš v malých punkových místech a ve spolupráci s lidma, kteří jsou naši kámoši a dělají něco, co nám dává smysl. Jinak bych chtěl ještě říct, že se nejedná o plnohodnotné obnovení kapely v tom smyslu, že bychom dělali nové věci. Zatím máme dost práce s tím nazkoušet ty staré. Nechci říkat, že k tomu nakonec nedojde, ale v současné době to není téma. Teď je pro nás nejdůležitější soustředit se na koncerty a maximálně si je užít.

Další z tvých kapel se jmenuje Protijed. V jednom textu zpíváš o tom, že straight edge je protijed. Je ve společnosti něco, proti čemu straight edge takhle funguje?

Pro mě je to spíš protijed v rámci osobnosti než společnosti. Alkohol, drogy, to všechno je v podstatě jed a tvoje tělo se ho snaží nějak zbavit. Proto zvracíš, když piješ, nebo se potíš. A straight edge ti pomáhá do sebe tyhle látky nedostat, takhle jsem to myslel. Ale jo, dá se to obrátit i proti současnému společenskému nastavení, třeba proti fašizaci společnosti. V tvorbě kapely Protijed se vůbec snažím říct, že to, že jsi straight edge, z tebe samo nedělá lepšího člověka. Pokud straight edge není bez nesobectví, tak neznamená vůbec nic. To je část nějakýho textu, kterou jsem si v šestnácti vystřihl z časáku a nalepil si ji v pokoji na zeď. Hodně mě to ovlivnilo.

Já jsem se tomu ve svých písních docela dlouho vyhýbal. Měl jsem pocit, že když nezpívám v čistě straight edge kapele, tak bych měl psát texty, co budou reflektovat celou tu kapelu. Potom mi došlo, že to tak nutný není, a díky tomu jsem napsal například song Maják 24, který vyšel na split cd Kovadliny a finských Pakkosyotto. Už název sám odkazuje na straight edge, protože X je dvacátý čtvrtý písmeno v abecedním pořadí. Maják je pak symbol toho, že mě straight edge vede životem jako světlo. Ten text vznikl na Šumavě, kde jsem bydlel sám ve starý chalupě. Byla to izolace, ve který jsem pochopil, co vede lidi k tomu, že začnou třeba pít. To, že nevydrží být sami se sebou. To mě v rámci straight edge hrozně posílilo, to pochopení, proč někdo začne pít nebo fetovat. To, že tě láká něco udělat, ale neuděláš to.

Jak vlastně vzniklo straight edge?

Straight edge je myšlenkový směr, který vznikl v punkové scéně v Americe někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. To byla doba, kdy ta punková scéna měla silné destruktivní a taky sebedestruktivní sklony. Ty byly daný divokostí toho prostředí, alkoholem, drogama a touhou dělat si co chceš. V tý době část punkový scény přišla s reakcí, že nestačí jenom bořit, ale že je třeba taky něco tvořit. A to logicky nejde, když jsi pořád někde rozstřelenej. To se to dřív nebo později vždy nějak zhroutí.

A co to teda straight edge je?

Straight edge je hnutí, který si zachovává tu kontrakulturu a divokost punku, s tím velkým rozdílem, že jeho členové odmítají návykové látky, nefetují, nepijí. Pojmenování straight edge vzešlo ze stejnojmenného songu od kapely Minor Threat. To byla washingtonská hardcore kapela, která v tom songu zpívá o tom, že mají lepší věci na práci než někde čuchat lepidlo. Právě v tomhle songu se poprvé výraz straight edge objevil, a odtud se pak rozšířil na další kapely a lidi, který se v rámci punku přihlásili k týhle plošný abstinenci. Podle mě je straight edge naprosto neoddělitelný od toho punku a jeho základních myšlenek. Pro mě je to v podstatě punk bez drog.

Je podle tebe nějaká hrana, kdy je někdo straight edge a kdy už ne?

Ať se to někomu líbí anebo ne, punk má nějakou etiku. Někdo má tendence straight edge označovat jako nějakěj soubor fašistických pravidel a podobně. Straight edge se hodně zabývá dodržováním lidských a zvířecích práv, takže ale stojí proti všem těmhle autoritativním ideologiím, fašismu a tak. Hodně zjednodušeně je to trochu levičácká věc, bez přesahu k autoritativní levici. Ta hranice, kdo je a kdo už není straight edge, je podle mě v neúmyslném ubližování lidí kolem sebe, to je důležitý. Někdo taky řeší, jestli můžeš být straight edge ve chvíli, kdy piješ kafe nebo kolu. Mně tohle nepřijde úplně důležitý a třeba právě to kafe tady zrovna srkám.

Další rozměr straight edge je postoj proti promiskuitnímu sexu. Osobně jsem nikdy moc nevěděl, jak k tomuhle přistupovat, a myslím, že nemůžu říct, že jsem nikdy žádný promiskuitní sex neměl. A nejspíš ho taky ještě mít budu. Tady je pro mě důležitý to, jak se k tomu člověku v takový situaci chováš. To mě vrací zpátky k tomu neubližování a přijímání vlastní zodpovědnosti.

https://www.youtube.com/watch?v=QDpDkB2zhk8

Je možný lidi vyznávající straight edge životní styl nějak na pohled rozeznat?

Tak jasně, že si můžeš vytetovat X na zápěstí. To je typický symbol pro straight edge. Ale to tetování taky nemusí nic znamenat. Jsou lidi, kteří ho mají, ale to tetování už pro ně nemá žádný větší význam. Hodně lidí v průběhu let straight edge způsob života opustí, a to tetování jim zůstane jako takový symbol, vzpomínka na tu dobu. A tak mi to přijde v pohodě. Jinak to nijak lehce nejde, protože mezi straight edge jsou taky metalisti, máničky anebo crusteři. A to se mi na tom právě líbí, v tom je pro mě ten punk.

Jaká byla tvoje cesta ke straight edge?

Do hardcore scény obecně jsem se dostal v době, kdy jsem dost bojoval sám se sebou. Vyhodili mě z prvního ročníku střední školy, protože jsem chodil za školu. Bylo mi v tý době patnáct a občas jsem pil. Drogy v tom ale nebyly vůbec. A to léto, potom co mě vyhodili, se to zlomilo. Byl to rok 1995. Začal jsem jezdit na hardcorové koncerty, poznal straight edge a přestal pít. Ta scéna mě do sebe vtáhla. Straight edge bylo v tý době velký, hardcore byl v tý době velkej. Na koncerty chodilo hrozně moc lidí a mezi nima i velký poměr straight edge. Celý to bylo hrozně pozitivní, a já do takový party chtěl hrozně patřit. Bylo mi to sympatické, a tak jsem se tím označil. Ze začátku hlavně proto abych zapadl, postupem času jsem si to definoval sám a našel si pro to vlastní důvody.

Na HC a straight edge koncertech je běžný, že se lidem v kotli něco stane. Krev tu není výjimkou, ty sám jsi toho důkazem. Jak vnímáš tenhle typ bolesti, ubližování si?

Vždycky, když víc lidí na jednom místě vypouští kolem sebe energii, tak dochází ke kolizím, a tím vzniká rizikový prostředí. Je to stejný jako třeba při sportu. Zásadní je tam ale jedna věc. Pokud už na ten koncert jdeš s tím, že tam chceš někomu ublížit, tak je to úplná demence a nemáš tam co dělat. Když do toho jdeš s tím, že se jdeš bavit, a omylem se pak něco stane, tak je to v pohodě, podobně jako ve sportu. Lidi, co do toho pitu jdou, přijímají nějaký riziko. Já v kotlích pařím už dvacet pět let a stalo se mi tam toho o dost méně než třeba na fotbale. A nikdy jsem z toho nikoho neobviňoval. A je důležitý, že i když dodržuješ tu etiku, tak pořád musíš lidsky koukat kolem sebe.

Straight edge je hodně o sdílení, názorů nebo myšlenek. Teď je obecně docela trendy sdílet i hmotný věci, myslím tím knihovny věcí apod.

To mi přijde skvělý. Nabourává to takovou tu kapitalistickou mantru, která tvrdí, že to nejde jinak než všechno mít v osobním vlastnictví a pak to přepočítávat na peníze. Například ty knihovny, jak věcí, tak knížek, mi přijdou úplně super. A vůbec sharing jako nezištné sdílení věcí je něco, co já fakt beru.

Proč se ti vlastně říká Banán?

V mým dětství bylo těžký sehnat banány nebo jiný tropický ovoce. Tím spíš na malý vesnici, odkud jsem. A můj praděda v tý době pracoval v Praze, kde ty banány šly sehnat líp. Na víkend pak jezdil domů a v sobotu byl u babičky rodinný oběd, kde nám dal ty banány. A my ty banány vzali a vypadli ven za kamarády, kteří mně s bráchou začali říkat Banáni. Pak jsem šel do Prahy, kde to dlouho nikdo nevěděl. Potom jsem jednou pořádal koncert na tý malý vesnici, odkud jsem, a tam se promíchaly ty dva světy mých kamarádů. A když jsem pak poprvé došel na Sedmičku, tak to hned bylo: A víte, proč se mu říká Banán, ty vole? Pak už jsem se toho nezbavil.

Na konec, dokážeš si představit situace, která by nějak zlomila ten tvůj dosavadní způsob života?

Nedokážu si ji představit, ale zároveň vím, že může přijít kdykoliv.

Foto: Marek Švamberg

Související

Back to top button