Babyshambles. Mimina vřískají opatlaná zmrzlinou. Šéfuje tomu Doherty s cigárem v koutku, poskakuje okolo a teatrálně si pohrává s kloboukem. Zvláštní, intimní a poetické sólové desky, skandály a kapela s cejchem pohrobka. Teď přijeli do Prahy, ukázat, jak zní naživo Sequel To the Prequel. Ukázat, jaký teda děcka umí dělat brajgl.
Pete Doherty je jeden z těch inspirativních lidí, které jsem slyšel jenom z vinylových drážek a stahovaných megabytů, a přesto mi měnili život. Uměl to podobně jako Joe Strummer nebo Johnny Thunders, ale kromě dvou naprosto ledabyle geniálních desek Libertines byl zajímavý především charakterově – číst a slyšet jeho texty či zahlédnout jeho rozčepýřený ksicht v TV show bylo jako hltat stránky prasácké povídky od Bukowského.
A proto jsem šel na koncert s pocitem jakési nedosažitelné možnosti zachytit dost z charisma, které z něj cáká na všechny strany, jen se objeví na pódiu, aby to zalilo veškeré roky strávené s jeho okouzlující marnotratností. Přestože bohémské rokenrolové historky mě vždycky rozesmály, křiklavé titulky časopisů, co se válí na hajzlu, a tak nezbývá než si je přečíst, šly vždycky mimo mě, a už vůbec mi nikdy nepřišlo zajímavý trávit čas tak, že bych hlasitě rozjímal nad tím, co všechno a kolik toho Doherty dneska sjel, že bych se s křikem snažil urvat kus pozornosti nebo ho nahánět kolem Lucerny a čekat, že budu jedním z miliónů jeho fanoušků, se kterým se opravdu na tu jednu noc skamarádí.
Ale i tak na mne už chvilku před začátkem koncertu udělala dojem právě historka z backstage. To když mi kluk, kterého sotva znám, podával jeho podpis s tím, že potkal Petea v županu, kterak nasedá do autobusu s náhodným šlusákem, nejspíš shání nějaký dobroty a vůbec nemá problém s tím, aby náhodné existence s batohem na zádech pustil zadarmo na svůj koncert. Možná to bylo trochu jinak, přece jenom fronta před klubem byla hodně dlouhá, ale rozhodně to je sympatický.
A na pódiu pak Babyshambles kralovali. Zdálo se, že spustili Kinks, když začali peckou Delivery, a dav, který se bezhlavě snažil sám sebe rozmáčknout, aby si alespoň jednou každý mohl na primadonu sáhnout, dostával elektrické šoky – ještě si nestihli uvědomit, že už to opravdu začalo, a už zpívali obrovskou hitovku.
Nutno říct, že chvíli si člověk nebyl ani jistý, jestli to vůbec je Nothing Comes To Nothing – Pete je pankáč a zpívá falešně, sípe, kvílí a pokřikuje, nakrucuje se a přitom jde přímo k davu, chce, aby i oni byli kapela. Ta hrála dobře, skvěle šlapali, a i když právě v duchu punku těch nejsyrovějších prvních let moc nevadil nějaký úder bicích mimo rytmus či podivná disharmonie, působili profesionálně. Možná až moc – schválně, kolik lidí si vůbec vybaví tváře kytaristů nebo basáka? Oproti desce se dostavuje známý pocit, který zaměňuje koncert „kapely Babyshambles“ za koncert „Petera Dohertyho a kapely“.
To však neznamená, že by stačilo pozvat kolem zpoceného a polonahého frontmana bandu muzikantů. Babyshambles byli skvělí, házeli pózy a očividně si to užívali. A s každou další písničkou se zdálo, že i Pete si to užívá čím dál víc. Dokázal si nekompromisní vyposilovanou ochranku znepřátelit natolik, že ke konci bylo z jejich pohledů cítit horké olovo.
Bodyguardi se totiž snažili zpěváka chránit před publikem. A to nemůže dopadnout dobře. Když se hned v samém úvodu pokoušel skočit mezi lidi, strhali z něj tričko. Po většinu času měli co dělat s šílenými fanynkami a rozvášněnou hradbou snažící se dostat nahoru, a toho vždycky Pete využil k tomu, aby se s puberťáckou škodolibou radostí znovu vrhnul do moře rukou a hlav.
V moři však plavalo taky dost důkazů toho, že rokenrol vůbec měl umřít dřív, než bude trapnej. Rozsvícená armáda otravných tabletů, mobilů a foťáků se místo toho, aby byla na koncertě, snažila natočit to, že je na koncertě.
A já sám si už nikdy nebudu stěžovat na to, že někam přišlo málo lidí. Radši tancuju nebo šílím v kotli, nerad se dusím rozmačkaný ve zpocené a horké vlně těl, která nedovoluje jiný pohyb, než snahu urvat aspoň trochu místa k nadechnutí. Ne, že by na tom drtivá většina lidí kolem nebyla stejně.
Neposlušná a pokroucená mládež, která kráčí jako zombies vstříc rannímu slunci, nestydatá nemoc, která napadne tiché rodinné domečky s kalhotama u kolen, zaplavuje ulice, když zavírá klub, kde duněly basy a nikdo se tam nepřišel dívat na to, jak se zpěvák obnažuje až na kost nebo zažehává plamen od mikrofonu, kytary a pořezané kůže. Všechna ta dekadence, mladická, až feťácká romantika, o které Doherty zpívá, se dneska odehrává spíš pod obrovskými reproduktory a rukama svištícíma na pultu. Jen v těch klubech vládne kolektivní atmosféra, kde kromě snahy dostat se do nirvány nebo se naopak úplně odrovnat, jde o hudbu a ne o fotoalbum z akciček. Na koncertech jako byl tenhle, má spousta lidí na kabátech, které dostávají v šatně zpátky, přišpendlené hřbitovní kvítí.
I tak mimo fascinované pozorování toho, co se děje na pódiu, ve mne dokázala trojice songů kolem Fireman vyvolat bláznivé násilnické emoce, kdy je náhle ze všeho nejdůležitější hodit po plešounovi, který z Petea strhává tričko a kazí další zuřivé prožívání songu, cokoli, co mám po ruce. A i když se to nestane, každým kouskem těla cítit zuřivost a živočišnou energii, která vybuchuje kolem. A setlist byl vyvážený, z poloviny z nové desky, ale nepostrádal nic z osvědčených věcí nebo staré singlovky jako perfektní pouliční ska I Wish. Dostalo se na country i na romantiku v pomalém tempu, a po závěrečném Fuck Forever Britové potrápili bubínky noisem, který pak pískal v uších dlouho potom, co se člověk snažil utéct z vězení vydýchané přehřáté sauny.
A právě o to jde. Babyshambles byli neuvěřitelní, byli skvělí a nikdo je nemůže podezírat z toho, že by nebyli autentičtí, nebo že by nedejbože jako zahraniční celebrity něco odflákly. Dostal jsem to, co jsem chtěl a navíc to živě bylo ještě lepší, než si vlastně šlo představit.
