Letošní léto je v momentě, kdy článek čtete, už pasé. Bylo teplé, bylo mokré, hektické a plné koncertů a festivalů. Viděl jsem od ambientních experimentátorů až po nejšílenější matematické masakry. Slyšel jsem české žánrové flašinetáře, světové kapacity i ignorované talenty. Ale všechno to bylo venku. Od konce června jsem do klubu nepách. Čas se nadechnout a zase až do začátku příštího léta nedýchat. Otvírákem nové klubové sezóny se pro mě stala klubová jedinečnost. Matisyahu. Protřelý průvodce dubovou psychedelií. Netradiční reggaeman, jehož životní příběh vydá na samostatnou rubriku, se v Čechách ukázal podruhé. Poprvé na festivalu Trutnoff 2015, kde zanechal rozporuplný dojem.
Já se s tímhle ambasadorem míru a klasických rasta hodnot setkávám naživo poprvé. Do Lucerna Music Baru, jak jinak než se zpožděním, vbíhám v průběhu hlavního setu, jak jinak než ve stresu a s jazykem na zipu u džísky. Návštěvníci už nasávají z poháru transu. Moc lidí tu není. Překvapivě. Tak necelý pětikilo. Všichni se uculujou a houpou do hudby. Trošku se tu cítím jako vetřelec. Atmosféra je komorní. Jako by hráli jenom pro mě. Samotný Matthew na mě působí dost koncentrovaným dojmem, zbytek kapely se postupem setu utrhává a provařené songy, které jsou notorický známé jako předehra, sloka, refrén, sloka, refrén, solo, zdvojený refrén, se stávají totální nepředvídatelnou jízdou, kterou musí už zcela stříbrný chasidský rapper a beatboxer viditelně kočírovat. Tohle čtyřčlenné spřežení se žene napříč pomyslnou štvanicí tak vehementně, že jsem lapen do sítě jejich dostihu. Tu se mlátím do kolen, snažíc se sekundovat neuvěřitelně technicky i kreativně vybavenému Joemu Tominovi, bubeníku Dub Tria. Tu se přistihnu, jak s hubou dokořán konsternovaně sleduji, jak jeho kolega Stu Brooks přes efekty a loopery otevírá třetí ucho, abychom vůbec byli schopni pobrat to, co předvádí klávesový extrémista Big Yuki. To, co vylézá z jeho kláves a všemožných midi, je strop vesmíru.
O klasický set se rozhodně nejedná. V momentě jako bych už ztrácel zájem o setrvání na jednom místě, se kapela vytratí do ticha a tmy i s frontmanem, který zde představil všechny své notorické hity jako Youth, Time for Your Song, King Without Crown a další, i když často jen ve zkrácených fragmentech, doplňující mohutné hudební představení těch nejzajímavějších hudebníků, co jsem na poli progresivního rocku, freejazzu či postdubu, viděl. Nechyběl ani „rabínův“ pověstný human beatbox.
Ticho a tmu po chvilce naruší pískot a dožadování se pokračování. Dlouhé přemlouvání publika se vyplácí. A já s batohem na zádech vyrážím vstříc letošnímu podzimu za zvuků písně Sunshine. Jak příhodné zakončení léta.
Foto: Peter Fulop Photography
