Anti-Flag – The General Strike

Nikdy jsem nepreferoval politické kapely a Anti-flag byly asi jediná výjimka, která potvrzovala pravidlo. Rád bych se vyhnul debatě, jestli je to správně nebo ne – punk jde s politikou ruku v ruce, ale není nutně jeho součástí, a jsem rád, že tomu tak je. Smečka z průmyslového Pittsburghu, která vždycky hájila slabší a utlačované, si po letech vytvořila charakteristický sound, podtržený výraznými basovými linkami a válcuje světová podia šíříc svůj anti-amerikanismus, anti-kapitalismus a všechno anti, jak ostatně deklaruje jejich název.

Jedním z vůdců punkové scény pro mě začala být kapela v roce 2006 se svou deskou For Blood And Empire. A ačkoliv se dle mého názoru poslední deska People Or The Gun příliš nepovedla, nové album, na kterém vyhlašují Generální stávku, je druhým vrcholem jejich kariéry. Už nejde jen o kritiku ekonomiky a politiky, ale o upozornění na kompletní úpadek sociálního soužití.

Anti-flag vždycky věděli, o čem zpívat a nikdy v tom guláš neměli. Na nové desce předkládají své názory jednoduše, zpěvně, a tak, aby byly pochopitelné pro lidi všech generací i vzdělání.

Desku otevře dvacetivteřinová Controlled Oposition, následovaná parádní The Neoliberal Anthem – hymnou o úpadku světa a každodenních katastrofách. Album pokračuje písní 1915, věnované památce Joe Hilla, imigranta, básníka a aktivisty, nespravedlivě popraveného ve zmiňovaném roce a jeho poslední vůli. Pak udeří vychytaná basová linka songu This Is The New Sound o každodenní mizérii, nadvládě lidí, které vlastně absolutně nenávidíš a o tom, jak tě zneužívají. Bullshit Opportunist je rychlejší skladba o tom, že už máme dost límečkové kriminality a že před vším zavíráme oči.

O tom, že už je na čase zachovat se jako v Tunisku a pokračovat po celém světě až k Washingtonu, zvednout se a stát se strůjci revoluce, se nás snaží Anti-flag přesvědčit v písničce The Ranks Of The Masses Rising. Podle mě nejlepší song alba, neskutečně zpěvný. Sáhnout do svědomí si můžeme i v následující Turn A Blind Eye a skvělé Broken Bones. Jediným slabším songem alba je I Don’t Wanna, ve které zaujme jedině jméno Freda Phelpse. O zrůdné mašinérii, která vás semele, se zpívá v Nothing Recedes Like Progress a desku zakončí parádní Ghosts of Alexandria s odkazy na Občanskou válku.

Dvanáct songů pod třicet minut, to uteče jak emigrant. Zanechá ve vás pocit frustrace, pocit malého a omezeného jedince, který sám nic nezmění. Jestli je nějaká punková kapela, která dokáže vyburcovat lidi k tomu, aby se něco dělo, aby došlo ke změně, budou to jedině Anti-flag. A to pro svou srozumitelnost, jednoznačnost, masovost, vizi. Co ale bude následovat, to už nikdo neví.