Kabinet Múz spolu s pár dalšími světlými výjimkami udržuje Brno hudebně naživu. A tak jsem zase na cestě na to samé už dobře známé místo. Naštěstí i na tom samém místě vás může pokaždé potkat něco jiného – na mě dnes čeká hudební trojice Izanasz, Seanné a Drom. Sobotní večer se odehraje přesně v tomto pořadí. Postupná cesta do tmy, do míst, kde bůh není.
Klasický poslední krok ze světla do temného sálu, ve kterém už čeká první interpret, Jan Palatý alias Izanasz. Můj sluch se setkává se sólo projektem ambientní elektronické muziky, zatímco zrak zase upoutává skvělá projekce. Nekonečné pruhy znaků procházející jeden vedle druhého každý svou rychlostí – tak vypadá projekce na zdi a Izanaszově obličeji, který se sklání nad stolkem se spoustou krabiček. A nějak podobně na mě působí i hudba. Spousta vrstev zvuku, které se šinou k cíli vlastním tempem a občas se bezohledně třou jedna o druhou. Hudebnější části střídají široké ambientní plochy, které se jen pomalu blíží ke svému konci. Bohužel, spousta takových ploch byla na mě až moc dlouhá a nicneříkající. Snad se v tomhle žánru zatím jenom ztrácím a třeba se mi ještě podaří se s ním sžít. Zatím se ale zážitek nedostavil.
Zato Seanné jsou pro mě o poznání příjemnějším schodem na cestě ke spokojenosti. Podobně jako Izanasz si vystačí bez hlasu, tentokrát ale tahle trojice pracuje s kytarou, basou a bicími. A všechno to krásně zapadá, doplněné o okouzlující projekci. Voda, oheň a mraveniště civilizace, na plátně nic neschází a stejně je tomu i v rovině akustické. Skvělý zvuk a kompozice jednotlivých skladeb dává vyniknout jednotlivým nástrojům, a přesto krásně vytváří harmonický celek. Nejvíc mě baví přesné bicí. 35 minut a ani chvíle nudy.
Cesta tohohle večera končí tam, kde začíná Drom. Na pódium s sebou nesou novou desku Tady bůh není!, zpracovávající příběhy z koncentračního tábora v Letech. Tohle nemůže a taky neskončí jinak než pádem do tmy. Do míst, kde člověka opouští nejen chiméra jménem bůh, ale všechna naděje. Tohle všechno s sebou přináší čtveřice Drom na křídlech své temné metalové muziky. Bolestivou vzpomínku na ještě bolestivější časy. Zvuk je opravdu bez chyby, vokály bodají do bubínků a v dlouhých pasážích beze zpěvu je slyšet snad každá struna. Chvilku oddechu dává jen píseň 339, zatímco titulní skladba Tady bůh není! trhá srdce na kousky. Ztracené životy v pár větách a temné kytarové muzice. Vrcholem je poslední song Ostny v dlani, sborové kývání hlavou do zběsilého rytmu utváří bolestivou a podivnou pietu a závěrečný potlesk jako by krom díky kapele znamenal i poslední vzpomínku na ty, jenž v Letech prošli peklem.
Přestože bůh už dnes není snad nikde, Drom dávají svou hudbou nahlédnout do míst, kam se krom boha nepodívala ani lidskost. Těžko se mi píše, jak moc se mi set Drom líbil, když samotná podstata jejich hudby vychází z tak temných míst. Ale nejde to říct jinak, a já odcházím spokojen i zneklidněn zároveň.
