Aliusterra / Rosa Parks – Split

Split EP dvou relativně nových jmen v místním zatuchlém rybníčku hudebního podzemí, vzniklý za spolupráce fůry vydavatelství, jak je v místním prostředí poslední dobou vznikem. Takže desku vydal kde kdo a zároveň nikdo. Nicméně promo kopie dorazila na recenzi dík Véva Records, tak budiž tento label právem zvýrazněn.

A stranu okupují Aliusterra, které mám v paměti ze skvělé kompilace Na krev, zde nabízející další dvě skladby ze svého repertoáru. Středně tempový punk s výraznou melodikou v basových linkách a celkem sílou v komplexním vyznění. Úvodní píseň Zapomeňte navíc disponuje dominující žesťovou sekcí dodávající jí nový melodický rozměr. Je tu nezpochybnitelná inspirace v temném britském anarchopunku počátku osmdesátých let. Melodie nesené především basou mají vážně sílu a jejich melancholický nádech vkusně doplňuje nervně nasraný projev muže za mikrofonem. Zpěv mě svou barvou, intonací i stavbou rýmů vlastně nějakým způsobem irituje, ale zároveň to není zásadně ku škodě věci. Je to taková zneklidňující a jaksi neurotická nahrávka v určitých aspektech tímto připomínající fenomenální a nedostižné Rudimentary Peni.

Rosa Parks nabízejí o jednu skladbu více. Rozjezd heavy metalovým rifem, posléze doplněn o vrstvené recitované zpěvy a rychlou pasáž, znějící jako by byla složena někde u rozcestníku na půli cesty mezi Conflict a Kritickou Situací. K těm druhým bohužel kapelu přibližuje na můj vkus přehnaný patos i metalové pojetí hry na kytaru (což jsou přesně ty věci, které nemohu vystát). Ženský a mužský zpěv se celkem vkusně doplňují, ale u textů postrádám cit pro kompoziční semknutí s hudebním podkladem, a ač nakrásně souzním s jejich tématy, je to pro mě zásadní handicap. Nesporný potenciál, jímž Rosa Parks disponují, pak v mých očích vychází tak nějak vniveč. Ve spojení s rychlostí jsou totiž některé kytarové melodické nápady vážně silné i překvapivě chytlavé, ale bohužel jsou často decimovány přehršlí slov a složitými frázemi, stejně jako hlasy zpěváků působící svou barvou slabě a nevýrazně. Čeština bohužel není řečí chytlavých velkých sloganů a pokusy o ně mnohdy vyznívají spíše jako parodie, což je asi věcí poměrně složité geneze dějin tohoto jazyka, ale nic s tím nenaděláme a je potřeba s tímto zádrhelem kalkulovat. Pokud se to nezdaří, výsledek může skončit u ufňukané gymplácké hipízárny. Nejsilněji v celku nahrávky Rosa Parks vychází zpěvně zaranžovaná finální část závěrečné písně.

Celkově hezký počin, kde pro mne na celé čáře vítězí brněnští Aliusterra, které si patrně z téhle desky rád poslechnu i s odstupem času. Koncept obalu je pro daný styl rovněž parádní. Rosa Parks možná jednou překvapí, uvidíme. Každopádně pokud patříte k fandům politikou poháněného punku, tohle může být zajímavým tipem.