„Probouzím se zpátky k životu,
Tohle je vzkříšení roku…“
Už z refrénu úvodní písně Resuscitation Of The Year nám může bejt jasný, jakým směrem se bude tématicky ubírat nová deska The Flatliners, která vyšla 17. září pod názvem Dead Language už tradičně na americkým labelu Fat Wreck Chords. Někdo tady dostal solidně na prdel a teď se pomalu sbírá ze země.
„Omluvte mě, v utrpení jsem nováček,
Kdybych tak mohl popadnout dech a setřást tuhle náhlou smrt,“
pokračuje Chris Cresswell, frontman ambiciózní party z města Richmond Hill v kanadským Ontariu. A je to tak. Po víceméně pozitivním posledním počinu Cavalcade, z jehož textů dejchalo léto se všema svejma barvama, teď najednou přichází šerej a pochmurnej podzim a s ním vystřízlivění – skoro jakoby se Flatliners vraceli k významu názvu svojí druhý desky – The Great Awake. Cresswell nás během desky provází příběhy a pocity zrady, opuštění a starýho dobrýho zlomenýho srdce, ale naprosto mistrně se přitom vyhýbá laciný sebelítosti, svalování viny nebo prachobyčejnýmu kýči – ten, když se objeví, tak jenom tak vkusně, aby to člověka pobavilo. Jak už je u textů The Flatliners zvykem, hlavním nástrojem v textech je spíš melancholická popisnost proděravěná notnou dávkou sarkasmu a cynickýho pohledu na svět.
[youtube id=“y5fe6DLZ5wc“ width=“620″ height=“360″]„Sedím a čekám jako věrnej čokl, budu tu pořád,
A moje slova ze mě dolujou starý pocity,
Nudný, pomíjivý a pořád stejný…“
Hudebně jako by Dead Language navazovala přesně tam, kde před třemi lety skončila její předchůdkyně Cavalcade. Alespoň se to tak zdá v prvních několika písních alba. Flatliners za ty roky už dospěli a každej akord, každej rytmus a každej tón sedí pevně na svým místě a řeže do živýho masa. Chvilku melancholickou melodikou, chvilku energickým riffem podpořeným syrovou kytarou a Creswellovým chraplákem. V těch chvílích, kdy bychom to ale nejmíň čekali, tak se najednou objeví song jako třeba Sew My Mouth Shut, Ashes Away nebo Dead Hands, kterej lehce vybočuje z obvyklýho stylu, jako by kapela zkoušela, kam až může zajít a kterejma směrama se může v budoucnu vydat.
„Říkáš, že už toho máš dost, ale já ti nevěřím, ty idiote,
Tohle je dopis, kterej píšu sám sobě, protože každej ví, že mi není pomoci…“
Nacházíme tu spoustu štiplavýho zdravýho sebevýsměchu, kterej se mi vždycky na hudbě i textech The Flatliners tak líbil. A ačkoliv tahle kapela za osm let od vydání svojí prvotiny Destroy To Create ušla obrovskou cestu a už dávno nehraje uřvaný ultrarychlý ska-punkový songy o mlácení fízlů, jedný věci si na ní hrozně cením. Nikdy neztratila svůj vlastní ksicht. Samozřejmě, že tvorba stará 10 let se nedá srovnat s tou nynější, ale pořád je tam slyšet ta nezaměnitelná syrovost a drzost těch prvních nahrávek. Je skvělý, když se kapela vyvine, ale nezačne kydat špínu a zapomínat na svoji minulost. Stejně tak jako hrdina textu finální písně Brilliant Resilience i přes zdánlivou zradu nezanevírá na tu svoji ztracenou lásku:
„Vzpomínáš na ta tajemství, která jsme si navzájem řekli?
Přísahali jsme, že nikdy nezestárneme,
Dívej, jak se třesu…
…Vzpomínáš si, co jsi mi řekla, že moje hlava explodovala?“
