DVOJRECENZE: Subhumans – The Day The Country Died / Worlds Apart

„The Day The Country Died“

Vydavatelství Pirates Press spojilo síly s britskými veterány Subhumans a s počátkem roku 2023 znovuvydalo jejich kompletní diskografii z osmdesátých let. Desky vyšly jak v podobě masivního boxu, tak i jako samostatné nosiče a nad dvojicí se pozastavíme v následujících řádcích.

Subhumans (samozřejmě ti britští, nikoliv jejich starší kolegové z kanadského Vancouveru) vydali své první album The Day The Country Died v okamžiku, kdy vrcholila raně osmdesátková vlna britského anarcho punku. Nahráno roku v červnu 82 se LP na pulty obchodů dostalo v lednu 83. V daný moment měli na svém kontě již trojici skvěle přijatých sedmipalců, všechny pod křídly Spiderleg Records, což byla značka spojená s Flux Of Pink Indians. Album je zásadním punkovým dílkem počínaje názvem, skrz naprosto ikonickou kresbu na obalu, až po okamžitě zapamatovatelné slogany v textech. Je to deska, kterou mám zažranou pod kůží a při poslechu mi i dnes okamžitě naskakují fráze textů a postupy hudebních motivů. Poslouchal jsem ji znovu a znovu coby patnáctiletý. Deska, jejíž obal jsem měl jako nášivku na rukávu kožené bundy.  

Z desky doslova srší energie, počínaje dramatickým svištěním v úvodu, rozjíždějící se do skvělé All Gone Dead. Ta bez mezery přejde v následující Ashtray Dirt a já jsem i nyní fascinován stejně jako mé patnáctileté já. Je to přesně ten typ nahrávky, při jejímž poslechu mám mrazení dodnes. Skladby na sebe navazují prakticky bez pauz a udržují napětí a energii vyšroubovanou na maximální úroveň. První strana postupně vrcholí v temnotě Dying World a nakonec mrazivou Subvert City, evokující atmosféru Orwellova 1984. Ostatně na toho přímo odkazuje druhou stranu rozjíždějící píseň Big Brother. V šestnácti písňové kolekci de facto není slabý moment, prolínají tu melodičtější momenty s divokým hardcore punkem a vše rámují Dickovy sarkastické a břitce politické komentáře, dalece přesahující standardní generickou úroveň punkové lyriky, zároveň ale prosté jakéhokoliv pseudointelektuálského školomectví. Vše vrcholí dramatickou písní Black And White a je to. Jedna z pro mě nejúžasnějších punkových desek končí.

Magie je umocněná naprosto osobitým zvukem. Žádná jiná deska tak nezní a nikomu se, myslím, tento sound nikdy nepodaří replikovat. Zdánlivé nedokonalosti, jako třeba v utopené části bubnů, jsou naopak předností a atmosféře desky výrazně napomáhají, stejně jako zcela geniálně negují klišé, spojená se zvučením rockových nahrávek.  

The Day The Country Died je v mém světě jednou z nejlepších punkových desek. Nejen své éry, ale celé jeho existence.

Rok vydání : 2023 /1983

Label: Pirates Press Records

1. All Gone Dead
2. Ashtray Dirt
3. Killing
4. Minority
5. Mickey Mouse Is Dead
6. Nothing I Can Do
7. Dying World
8. Subvert City
9. Big Brother
10. New Age
11. I Don’t Wanna Die
12. No
13. Zyklon B-Movie
14. ´Til The Pigs Come Round
15. No More Gigs
16. Black And White

Subhumans „Worlds Apart“

V dubnu roku 1985 nahrávají Subhumans svou třetí regulérní dlouhohrající desku. Od časů The Day The Country Died uplynulo pár let a kapela se mezi tím pustila do vydávání nahrávek ve vlastní režii pod hlavičkou Bluurg Records. Odjela úspěšné americké turné, ze kterého existuje i video záznam ve Flipside Video Zinu, ale zároveň stála na rozcestí, kam dál. Punkové mantinely, které se každým rokem zužují, začínají být na překážku, ale Subhumans mají stále ještě tvůrčí zásobárnu idejí.

Posun v tvorbě výrazně reflektuje už úvodní instrumentální kompozice, stejně jako po ní následující hymnická British Disease. Zvuk kapely je odlehčený, Dickův zpěv ještě více vypíchnutý do popředí a namísto divokého hardcore punku si tu Subhumans pohrávají s atmosférou a melodiemi v poklidném až středním tempu. Co ale stále přítomné je, je drama v náladě písní, které dokresluje obsahovou složku textů. Skvělým příkladem budiž třetí Heads Of State. V tomto ohledu jsou Subhumans asi nejblíže tvorbě Dead Kennedys, ostatně i zvuk této nahrávky v sobě má něco z ducha těchto divokých Sanfranciských ikonoklastů. Obě kapely dokázaly nezaměnitelným způsobem zachytit étos doby, revoltujícího ducha, břitký sarkasmus i nekonfekčně eklektické pojetí punku. Jsou tu již také patrné vlivy reggae a ska, ostatně Dick nedlouho poté založí, do těchto vod mířící, Culture Shock. Jádrem a duší desky jsou ale přímočaré punkové písně, jako je třeba šestá Businessmen, Can’t Hear The Words nebo fascinující Straighline Thinking. Pomyslným vrcholem pak může být třináctá Ex-Teenage Rebel s temným, leč jasně punkovým vyzněním, vygradovaným do hymnického refrénu. Každopádně Worlds Apart coby celek již není smrští divokých vypalovaček na první poslech, jako jemu předcházející dvě alba a šestice EP, jedná se o komplexní nahrávku, pohrávající se se škálou vlivů stejně jako s dynamikou.

Jsou tací, kteří ji pasují na nejsilnější dílo kapely, což je diskutabilní a mým já stále výrazně více rezonují divoké starší nahrávky. Každopádně je určitým završením jejich původní cesty v osmdesátých letech, ač po ní ještě následovala jedna posmrtně vydaná deska. Především je pak skvělé, že se jí dostalo nové edice.

Rok vydání: 2023 / 1985

Label: Pirates Press Records

1. 33322
2. British Disease
3. Heads Of State
4. Apathy
5. Fade Away
6. Businessmen
7. Someone Is Lying
8. Pigman
9. Can’t Hear The Words
10. Get To Work On Time
11. Carry On Laughing
12. Straightline Thinking
13. Ex-Teenage Rebel
14. Powergames
15. 33322