České písničkářství má dlouholetou tradici a nechalo nám už pěknou řádku povedených desek. Bohužel se objevuje i mnoho balastu a některá písničkářská vystoupení jsou vyloženě utrpením. Může mít i mnoho podob od čistě folkové, přes punkové až velkolepé soubory připomínající malý orchestr. To je příklad i Čtvrt na smrt. Jak se s písničkářstvím popasovali na novém albu?
Frontman Jan Vacík kolem sebe shromáždil působivou sestavu doprovodných muzikantů. Živá vystoupení hrají jako celá kapela, samotný Jan, nebo Jan v doprovodu jen některých muzikantů. Takto trochu zní i A furt to nestačí, ale ve většině případů jde o písně, kde hraje celá kapela. To je škoda, protože někde by trochu jednodušší aranže fungovaly lépe a daly vyniknout všemožným nástrojům, které se zde objevují
Desku zahajuje odrapovaná skladba Táhlá Á, ke které vznikl i videoklip. Na začátek je to výborná volba, která navnadí k dalšímu poslechu a pomáhá tomu i výborné cello, na které hraje Keishiro Mikawa, nebo saxofonové vsuvky Anny Kurkové. Následující skladby zapadají v rámci žánru do průměru, které táhnou nahoru jen nápadité aranže a sbory, kterých se jinak moc nedočkáme. Nutno podotknout, že Janovi se daří i zpěvem následovat náladu písní. Jednou zpívá čistě, jinde křičí, nebo naopak klidným hlasem odříkává části textu. To je příklad v Divizi radosti, kde nejzajímavější část přichází až na konci, kdy se skladba uvolní a zklidní a přesto je naléhavější než předchozí refrény v podání celé kapely.
Onosamo s refrénem „Za svý posraný životy si můžete sami“ evokuje alternativně rockové kapely a nejvíce z celé desky se vzdaluje od jinak převažujícího folk rockového pojetí. To vrcholí v Někdy se to vrací, kde jsou především v refrénu hodně cítit devadesátkové pop rockové kapely a také má jeden z nejvydařenějších textů. Všechno dohromady to pak vytváří něco, co by klidně mohlo hrát v rádiu, kdyby rádia měla zájem o novou českou hudbu. Následuje série podobně hitových písní, které se však trochu rychleji oposlouchají. V Autogramech mě baví hlavně výrazná flétna a Habitat má zajímavý country nádech.
Samozřejmě jde o desku výrazného písničkáře a stěžejní mají být především texty. Tady se autor pohybuje na hodně široké škále, kde na jedné straně najdeme výrazné protestsongy. Obecná kritika společnosti je tolikrát probrané téma, že je těžké najít zajímavý pohled a zároveň zařídit, aby to neznělo blbě. To se tady příliš nedaří. O to překvapivěji působí texty dotýkající se životního prostředí, kde se daří apelovat a zároveň neznít příliš pateticky. Nejlépe však fungují civilnější písničky o vztazích a běžném životě běžného písničkáře.
Kromě zmíněného Někdy se to vrací považuji za nejzajímavější poslední dvě skladby Razdvatři a Bílou křídou. Razdvatři si dobře pohrává s minimalistickou aranží, ze které přechází do rozjetějšího refrénu. Ten bych klidně oželel, protože někdy je méně více. Jako v poslední skladbě Bílou křídou, kde je cítit uvolněnost kapely a ani našláplejší pasáže nepůsobí na sílu. Nevím, jestli tady zvolili jiný způsob nahrávání, nebo jde o náhodu, ale škoda, že takhle nezní celá deska. Jedná se totiž o album, které vybočuje z průměru českého písničkářství a sráží ho pouze občasná křečovitost a touha nacpat všude všechno. Bude zajímavé sledovat, kam se tato poměrně nová skupina bude ubírat. Nakročeno má totiž více směry.
Rok vydání: 2022
Tracklist:
- Táhlá Á
- Něco tě sežere
- Namále
- Divize radosti
- Apel
- Onosamo
- Někdy se to vrací
- Zůstávaj němý
- Autogramy
- Pohádka
- Habitat
- Razdvatři
- Bílou křídou
