Křehkost, rozhodnost, solidarita, brutalita. Neznalému pozorovateli může připadat hardcore-punková subkultura plná protikladů a nesrozumitelná, příliš divoká, nespoutaná a nebezpečná. Jenže za stěnou hluku, agresivních kytarových riffů a extatického křiku lze především slyšet tlukot lidského srdce. Víc o tom vypráví kniha s názvem Nepřestat se dívat kolem sebe, kterou nyní vydává nakladatelství Paseka.
Banán se na scéně aktivně pohybuje už více než 25 let a ve svém knižním rozhovoru mluví o ideálech, kvůli nimž se kdysi odcizil své rodině, o koncertech a legendárních klubech, o pendlování mezi šumavskými samotami a pražskými prodejnami desek, o empatii, politickém aktivismu, festivalu May Day a mnohaleté spolupráci s Antifašistickou akcí. Prozrazuje, co se stalo, když jeho kapela vyhrála Anděla, co jej spojovalo s Miss České republiky a jak tohle vše souvisí s punkovou etikou a jeho vnitřním nastavením.
Původně jsem chtěl k Banánovo knize napsat nějakou vlastní krátkou anotaci, ale tahle oficiální mi přišla jednoduše dobrá, tak mi to snad odpustíte. Já k ní pouze přihodím část Banánova vyjádření a doplním, že kniha se jmenuje Nepřestat se dívat kolem sebe a vydalo ji nakladatelství Paseka. Otázky pokládal Maxim Horovic (Fullmoon).
„Mám nefalšovanou radost z toho, že jsme to dotáhli. Že jsem dokončil něco, co jsem měl v hlavě dlouhou dobu a co jsem ve finále dělal hlavně kvůli sobě. Měl jsem pocit, že potřebuju těch prožitých 40 let nějak uchopit a zreflektovat a zároveň od nich trochu poodstoupit a někam je odložit, abych mohl jít dál. Ale bez toho, abych musel čehokoliv litovat nebo dělat tlustou čáru.“
