Můj vztah k Blitz je sáhodlouhá a členitá story, počínající ještě před půlí osmdesátých let a okamžitým okouzlením skladbou Someones Gonna Die, to o pár pátků později ještě znásobilo album Voice Of A Generation, které je dodnes, dle mého názoru, jedním z vrcholů tvorby dané punkové generace, a tak nějak si vyčítám, že jsem si nechal utéct jeho českou edici.
Pak ale přišlo rozčarování v podobě Second Story Justice. Ucho náctiletého hardcore punka nebylo zvědavé ani připravené na totální otočku kapely do post-punkových vod. Jenže s odstupem několika desetiletí si právě toho cením o to víc, ač zpětnému docenění desky jsem dal cca pětadvacet let. Kapela se po druhém albu odmlčela, aby se v samém úvodu devadesátých let objevila, z ničeho nic, nová deska s názvem The Killing Dream. Z původních Blitz je tu ovšem všeho všudy kytarista Nidge, doplněn o Garyho, ex člena spřízněných Attak. Smutným faktem pod čarou pak je, že ani jeden z dvojice zúčastněných již není mezi námi.
Rok 1990 byl v bezpočtu aspektů jiným než rok 1982, kdy byli Blitz na vrcholu svého momentu punkové slávy. Pokud budu mluvit o své osobní rovině, v době vydání nebylo The Killing Dream dostatečně „hardcore“ a naopak bylo příliš „goth“. Ach, to podléhání dobovým subkulturním trendům. Dodnes si pamatuji, jak jsem nebyl schopen rozdýchat mrtvolně znějící bicí automat i poněkud jiný akcent zpěvu, říkajíc si: „Co je tohle sakra za pokus o Sisters Of Mercy?!“. O tři desítky let později se deska znovu točí na mém gramofonu a ejhle, pocit je o poznání jiný. Zvuk je i nadále poloprázdný, ale jako by se povedlo lehce usměrnit obtížně stravitelný elektronický pazvuk bubnů, nebo se zkrátka a dobře proměnilo mé vnímání zvuku. Naopak o to silněji vnímám, a pozitivně kvituji, kytarové motivy a celkovou atmosféru nahrávky.
Desku rozjíždí titulní skladba The Killing Dream, stavící na naprosto signifikantním, a nutno dodat, strhujícím, kytarovém motivu, jaké Nidge vysekával na původních deskách. Právě kytarové rify jsou hlavní devizou celé desky a v kontextu s bicím automatem a celkovým nazvučením evokují představu o tom, že se tu někdo rozhodl zplodit svérázného křížence Sisters Of Mercy s původními Blitz. Celkový zvuk může v dnešním kontextu působit tak trochu jako v počítačovém home studiu vytvořené demo, což nemyslím jako invektivu, pouze si posluchač na dané musí zvyknout. Nahrávka rovněž pracuje s nadužíváním ech na jednotlivých nástrojových stopách, ale s tím ostatně operovala již fenomenálně znějící Voice Of A Generation. Zde ale k obdobně fascinujícímu výsledku přeci jen chybí mladistvou energií sršící kompaktní kapela. Jenže ono to nakonec není tak úplně potřeba, neboť Nidge tu dokázal vystavět mikrosvět podmanivých melodií se zcela specifickou atmosférou a zdánlivé slabiny proměnit v plusy, ať již to byl úmysl nebo jen výsledek náhodné shody nejrůznějších okolností. Jsou tu naprosto skvělé skladby, počínaje zmíněnou titulní The Killing Dream, Those Days, Don’t Care, Walk Away, All I Want, Thrown Away nebo finální Fade. Specificky Blitzovská punková melodika se tu snoubí se strojovou temnotou, aby dala vzniknout dodnes svébytně znějícímu dílku.
Je skvělé, že se právě tato deska konečně dočkala znovuvydání a já si tím alespoň napravuji rest z toho, jak příkře jsem nahrávku hodnotil v době jejího původního vydání. Opět skvělá práce PHR Records.
Rok vydání: 1990 / 2022
Label: PHR Records
1. The Killing Dream
2. All You Want
3. Overdrive
4. Empire Fall
5. Intermission 1
6. Those Days
7. Intermission 2
8. Final Hour
9. Thrown Away
10. Don’t Care
11. Lady Anne
12. Walk Away
13. Fade
