Fake Names – Fake Names

Jak člověk stárne, tím víc se těší z věcí, který přijdou ze strany, ze který už zdánlivě nelze nic očekávat. Když jsem loni v lednu na brooklynvegan.com zahlídnul noticku stran koncertu Fake Names – nový kapely lidí, ke kterým řadu let zpovzdálí chovám respekt – bylo mi jasný, že mě to totálně sestřelí. Je mu hodně.

Někde jsem poznamenal, že mi to celý připadá jako reinkarnace Revolution Summer 1985. Samozřejmě bez záplavy navazujících kapel, ale i to může následovat. Nová vlna original melodickýho emo rocku? To by se mi fakt líbilo. Revival Revolution Summer má, logicky, jistý pouta. Veteráni Brian Baker – kytara (Dag Nasty; Minor Threat, Bad Religion…); Michael Hampton – kytara (One Last Wish, Embrace; S.O.A…); Johnny Temple – basa (Soulside, GvsB…) měnili zvuk Dischordu ve druhý polovině 80. let. Tzn. přibližně v době, kdy Dennis Lyxzén hrál fotbal a trochu skejtoval zároveň, s vlasama na Peraltu. Tam někde na severu Švédska. Step Forward možná měli první zkoušku. Bubeník Alexis Fleisig (Soulside, GvsB; Obits nebo Paramount Styles – Silver Rocket) je podle všeho jenom tour member Fake Names, takže mi stačí jenom zavolat. Následuje podepsaná výpověď, změna kontinentu a v Čechách už se uvidíme maximálně tak na Sedmičce a v Mydlárně během tour. A teď pojďme za písničkou.

Debut Fake Names je neuvěřitelně melodická deska, což je na poslech evidentní od prvních vteřin. Tam, kde One Last Wish a Rites of Spring jsou zvukově víc punk, Fake Names zní jako Embrace v roce 2020. Poppy a pořád punk. Od prvních taktů „All for Sale“ je sice jasný, že jste to někde slyšeli a kytarový základy položený v Dag Nasty a Embrace, rozvedený zejména v Bad Religion, se tady ale setkávaj v neuvěřitelný harmonii (1:58), která mě rozsekává na maděru. A tak to prostupuje celou deskou s perfektní stopáží 27:54.

Odlehčenější tempa zarazí až čtvrtá skladba v pořadí. V rytmu „Brick“ jsem strávil zhruba polovinu života a tak v tom umim trochu chodit. A když slyšim slova „Brick“, vždycky si vzpomenu na Násilníka u Hanze v listopadu 2013: „Nemyslíš, zaplatíš.“

Jak tvoje srdce tepe v jinym rytmu a ve slovech níže luštíš význam, nechápeš souvislosti mnoha věcí. V „Darkest Days“ už je to zase emo jako kráva i s clash manifestací kytar. Emo je punk!

‚Cause only breathing is not enough

We’ve fashioned the cages that contain our love

Texty jsou opět kapitola sama pro sebe, ale kdo zná Lyxzénovu dosavadní lyriku, tak nepřekvapí. Jen se ve Fake Names víc prolíná osobní záležitosti s politikou, ale slovy klasika osobní je politické; to znamená, že všechno dává smysl. Nejdůležitější myšlenka dne i věků a zároveň jeden z největších hitů ale přichází s písní „This Is Nothing“. Díky tomuhle songu jsem věděl, že ta deska bude moje osobní bomba pod tvůj Cadillac.

Why be someone eager to please?

Why be someone who’s gonna live on their knees?

To je přesně to, o čem se pořád bavíme a stojíme tam, kde stojíme. Jestli nechápeš, je mi to líto. Ale neni mi to jedno. Jestli někdy překvapujete slovama sami sebe, jestli někdy svýma slovama překvapujete někoho důležitýho ve vašem životě, ale taky jestli jste svýma slovama někdy něco posrali, tak se vám vaše zrcadlo nastaví v předposlední „Weight“. Ale důležitý je vždycky vstát, uvědomit si příčiny i důsledky a pokud je potřeba, tak se omluvit. To moc lidí neumí. Ale vždycky je potřeba lapit energii a případně se nechat nakopnout. Proto je poslední track „Lost Cause“ už zase v tempu a popohání vaše kroky. Pro všechny (ztracený) případy. Skvěle poskládanej tracklist.

Slabá půlhodina muziky, při který mám pocit, že je v ní můj život v kostce. Překvapuje mě, jak tenká je linie mezi cynikem a citlivkou. Překvapuje mě, že se v mejch 32 letech zjeví desky (Fake Names, Refused, Green Day), který mi opět nakopou prdel a který můžu v klidu zařadit do osobního zlatýho fondu. Nečekal jsem, že mě něco, co hodně dobře znám, ještě takhle sebere. Překvapuje mě, že jsem ovlivněnej 80/90´s Dischordem víc, než jsem si myslel. Nepřekvapuje mě, že to vydal Epitaph. Pokud bych měl mít někdy něco vytetovanýho (ale k tomu nedojde), pravděpodobně by to bylo logo Dischord. V teenage letech by to byl pravděpodobně Epitaph. Dobrý, co?

Tohle je emo, holky a kluci, tohle je emo (v D.C. by samozřejmě řekli post-hardcore). Desky One Last Wish, Rites of Spring, Embrace, Dag Nasty, Fvgazi, Bad Religion a Fake Names budou mít vždycky v poličce zvláštní místo. Srdíčko, bráško. Nemám rád, když se v souvislosti s punkovou kapelou mluví o superskupině, ale pro mě Fake Names jsou super skupina.

P.S. Minus desky je absence vnitrňáku. Booklet nemaje, texty nazpaměť znaje. Ale tohle by snad Mr. Bretta na dlažbu neposlalo.

P.P.S: Kulturní tip stárnoucího, ale pořád ještě dost nasranýho měkkoně: Beach Rats – Brian Baker, Ari Katz (Lifetime, Ressurection), Pete Steinkopf a Bryan Kienlen (Bouncing Souls), Danny Windas (Spanish Bombs) #whensivždyckychtělabytvojekapelaznělatakhlebutzníšpořádjakoespéeska Baker tady víc mastí Minor Threat riffy než riffy Dag Nasty ve Fake Names. Hardcore punk, jak ho na Fluffu nehrajou.