Mezi TOP německé kapely bych určitě zařadil berlínské FRONTKICK. Ačkoliv to vypadá, že už delší dobu stagnují, není to tak, jak se zdá. Vyzpovídal jsem jejich zpěváka a kytaristu MARTI NEUROTICA, jelikož od dubna 2006, kdy si ho vzal do parády Hurvy, se leccos změnilo. Řeč byla o dětství, japonským pivu, obětování a došlo i na Bruce Lee…
Ahoj Marti, na začátku díky moc, že jsi souhlasil s rozhovorem. Kdy se ti do rukou dostala první punkrocková nahrávka a jaká to byla?
Nazdar Danny, první punková deska, kterou jsem slyšel, byla od španělský kapely Siniestro Total. Můj táta občas poslouchal nějaký punkrock a když jsme jednou šli do obchodu s deskami, bylo mi nějak kolem jedenácti, koupil si tři nebo čtyři desky od téhle kapely a já poslouchal jejich povedený texty. Mám tu kapelu rád pořád, ale nejsem si jistej, jestli jsem tomu všemu v dětství porozuměl. O pár let později, v prvním ročníku na střední, jsem potkal pár kluků, kteří mě zasvětili do španělského punku a ukázali mi i britský kapely jako Sex Pistols nebo Clash. Myslím že Pistole byly moji první oblíbenci. Miloval jsem jejich hudbu, image a všechno to okolo. Pak jsem se přiklonil víc ke Clash, a ti zůstanou mojí nejoblíbenější kapelou na věky.
Jsi z Palma de Mallorca. Proč ses rozhodl opustit svoje rodné město a vybral si právě Berlín?
Byl jsem zrovna na tour s hardcoreovou kapelou z Palmy jako bedňák, staral jsem se o merchandise, popíjel jsem pivo. Skoro měsíc jsme koncertovali po Německu a poslední zastávkou byl Berlín. Úplně mě dostalo, jak to město žije. Má všechno: kluby, squaty, vlastní scénu… Když chceš, můžeš propařit celé dny, je tu pořád co dělat. Měl jsem tu kámoše, který je pořád mým nejlepším, pak jsem si tu našel holku… Navíc moje vlastní kapela se na Mallorce rozpadala, takže jsem měl víc důvodů zůstat, než se vracet na ten malej nudnej ostrov, jak jsem ho kdysi vnímal.
Považuješ se víc za Berlíňana, nebo stále za Mallorčana, hrdého na své kořeny?
Jasně že jsem hrdej na své kořeny, ale Palma už je mi strašně vzdálená. Dřív jsem tam lítal třikrát, čtyřikrát do roka… Teď se tam neukážu skoro jak je rok dlouhej. A jestli se považuju za Berliňana? Sice jsem se tu nenarodil, ale v srdci Berlíňanem jsem.
Jsi pořád v kontaktu se svojí rodinou a starýma kámošema?
Jo, s rodinou jo. Je to teď mnohem jednodušší se všema sociálníma sítěma zůstat v kontaktu. Sice si s nimi nepíšu denně, ale aspoň člověk ví, co se děje a nezpřetrhá vazby.
Jseš jedinej zakládající člen Frontkick, zpěvák a hlavní tvůrce. Proč se ti tak často v kapele mění obsazení?
Protože jsem ztělesněná noční můra, chlape. Haha. Být v kapele znamená mockrát se obětovat, překonávat strašně moc sraček, přizpůsobit tomu svojí práci i celej život. Někdy to lidi prostě neustojí. Kromě kapely nemám moc co ztratit, všechno bych to spočítal na prstech jedné ruky. Nedokážu si představit vzdát se Frontkick, je to moje srdeční záležitost, jenže kdo ví…
Underground Strories byla mojí první deskou na vinylu a pořád jí mám. Už od sedmnácti jsem na ní totálně závislý. Můžeš nějak popsat vývoj od desky Guitars And Crime k poslednímu albu The Cause Of Rebel?
Jsem fakt rád že se ti líbí, když jsem jí psal, bylo to pro mě objevení muziky, kterou bych chtěl dělat. Guitars And Crime bylo hodně impulsivní. Nebylo to o nějaké tvůrčí činnosti, jak říkám, impulsivní. „Pár akordů, jo zní to docela dobře, máme song…“ Vývoj od Underground Stories k The Cause of Rebel byl pak hodně přirozený, ustálila se celá kapela, odehráli jsme společně hodně akcí. Bylo to nové obsazení s Martinem B. na kytaru a s Vovkou M. za bicíma, věděli jsme co chceme, je to přesně ta deska, co měla po Underground Stories přijít a já jsem za to šťastnej.
Je to už čtyři roky od poslední desky a tři od EP New Beggining. Je rok 2011 rokem, kdy nás čeká nová deska?
No, víš, všechno co ti k tomu můžu říct je, na ní děláme. Co se týče letošního roku – nikdy neříkej nikdy, máme od poslední nahrávky novej line-up a bubeníka teprve pár koncertů, ale pracujeme na novém materiálu.
Jak jsi se dostal od melodických Frontkick k dost tvrdým Bad Co. Project?
Je to hodně o kamarádství, Sucker z Oxymoron mi nabídnul možnost zahrát si živě s pár dalšíma lidma jeho solový projekt a jelikož jsem byl, a stále jsem, velký fanda Oxymoron, nemohl jsem říct ne. Líbí se mi to, je to jiné než s Frontkick, můžu si zahrát věci, co bych s Frontkick nemohl a jsem rád, že můžu být toho součástí.
Fakt mám rád tvoje Neurotic Graphics. Jaká byla první práce, kterou si takhle vytvořil a je to čistě pro zábavu nebo máš nějaké grafické vzdělání?
Žádný vzdělání nemám, měl jsem prostě pocit, že musí být zábavný realizovat se i jinak, než jen v hudbě, a grafika mi přišla jako super nápad. První věc si úplně nevybavuju, ale mám za to, že to bylo nějaký tričko pro Frontkick. První tričko pro jinou kapelu bylo to s těma kytarama pro Radio Dead Ones.
Hej, musíš mi něco prozradit o tvojí kérce Bruce Lee, co máš na předloktí…
Kámo, vzhledem k tomu, že mám Bruce Lee fakt rád, padla volba na jeho portrét. Dneska dávali v telce zrovna jeden jeho film Ten film je dost špatnej kousek z osmdesátejch let, jmenuje se No Retreat, No Surrender, hraje tam i Van Damme, a Bruce Lee tam hraje ducha hodného chlápka co ho trénuje, jak říkám, opravdovej odpad. Představ si, dneska jsem se na něj podíval znova. Jako dítě jsem ho miloval a byl jsem tim trošku posedlej. Později když jsem si ho nechal vytetovat, měl jsem i jiné důvody… Každopádně miluju filmy Bruce Lee, ale taky mě to nutí přemýšlet o těch zlých filmech…
Jsi nepřehlédnutelná postava scény, máš svojí charakteristickou image. Děláš si věci sám? A můžeš doporučit nějaký obchody v Berlině?
Už nenosím tolik DIY věcí jako dřív, ale všechno si pořád trošku vylepšuju po svým. Navíc moje holka je návrhářka v Kissing Bombs Design a dělá opravdu zabijácký punkrockový oblečení. V Berlině jednoznačně doporučuju Core-Tex.
Jsi pořád na cestách. Užíváš si ještě to popojíždění z místa na místo, nebo už se těšíš až budeš v klubu? A jak si přežil tak náročnou akci, jako bylo turné po Japonsku s Bad Co. Project?
Hele občas to je i zábava. Myslim že hodně záleží na náladě a na tom, jak velkou máš zrovna kocovinu. Japonsko bylo totálně šílený, musím si dát velkou pauzu na to, abych si to všechno srovnal v hlavě. Spousta zjištění, spousta informací, spousta kulturních šoků, a samozřejmě mraky zábavy. Všichni jsou upřímní a vstřícní, koncerty byly parádní a Cobra nám chutnala večer co večer. Největší šok nás čekal po návratu, když deset dní na to přišlo tsunami a jaderná katastrofa. Nejvíc zasažena byla oblast, kde jsme dost času pobývali. Je to fakt zlý, když se tak dobře bavíš se skvělejma lidma a najednou vidíš, že jejich životy a domovy můžou být ohroženy. Jo a mimochodem, dům ve kterým jsme bydleli už nestojí…
Pamatuju si show s Adicts v Modrý Vopici v roce 2006. To jste byli v Praze naposledy, je to tak? Je nějaká šance pro české publikum Frontkick brzo vidět?
Jo máš pravdu. Víš co, doufám že se k vám brzo dostaneme, měli jsme v Praze hrát minulý rok, ale místo toho jsme jeli na španělské tour. Je mi to líto, příště to ale vyjde!
