Empty Hall Of Fame – Minuty ticha

Moravští Empty Hall Of Fame se v místním punkovém rybníčku pohybují již bezmála jeden a půl desetiletí a za tu dobu si dokázali vydobýt celkem slušný kredit. Jejich pojetí hardcore dlouhodobě lavírovalo mezi přímočarým pojetím stylu a odkazy na devadesátkové ukňourané emo. S novou deskou ale vkročili na dosud neoranou půdu přechodem ke zpěvu v rodném jazyce, což je vždy zajímavou výzvou, a v místním prostředí k tomu v tomto pořadí nedochází právě často.

Zároveň jsou kapelou, která prezentuje jasně definované progresivní postoje, což považuji za hodně velké plus, zvlášť dnes, v době, kdy lokální idiocie svou buranskou tupostí infiltruje i subkulturní prostředí.

Čtyřpísňový jednostranný dvanáctipalec v černobílém obalu ukazuje kapelu, která za svou existenci prodělala výrazný vývoj, jejíž aktuální tvář dokončila transformaci z přímočarého hardcore punku ke komplexnímu „emociálnímu“ hardcore. Což pro mě skončilo poněkud rozporuplným výsledkem. Kapela hraje jak z partesu, šlape jí to, produkce i zvuk má šťávu, a některé kytarové motivy jsou skvělé, ale zároveň mě zpěv a nelibozvučná stavba frází opakovaně lehce tahají za uši, stejně jako obsah.

Sebezpytné, plačtivé „emo“ texty, zacyklené v poněkud otřepaných klišé z devadesátých let, na které mám v kombinaci s charakterem projevu chtě nechtě alergickou reakci, jsou tu přítomny v míře na můj vkus více než únosné. Výsledek je tak trochu jako Kritická Situace ve své finální křeči na uřvaném emo tripu, ke kterému by si ovšem pozapomněla vzít své výrazné refrény. Což je kombinace, která opravdu není mým šálkem kávy, ačkoliv rozumím tomu, že posluchači třeba kapely Balaclava přesně tohle ocení, můj hardcore punk byl a je někde jinde.

V okamžicích, kdy Empty Hall Of Fame prásknou do spřežení a hrají rychle, jim to ale dík silným kytarovým rifům a zjevné sehranosti vyloženě sluší a ve spojení s rodným jazykem výsledek v podstatě koresponduje skvěle. Jednotlivé skladby staví výrazně na gradacích opakujících se motivů a vokálů, akcentující kontrasty klidnějších a vygradovaných pasáží. Na rozdíl od starší tvorby, která bazíruje na mnohem přímočařejších konstruktech aranžmá. Popravdě – ta starší podoba je mi pocitově nesrovnatelně blíže.

Jednoznačně nejlepší ze čtveřice skladeb je závěrečná Nenávist na prodej, která spolu s úvodní kompozicí Svoboda skvěle rámuje nahrávku. Každopádně, jako celek je deska Minuty ticha sympatickým DIY dílkem s nesporným šarmem.

PS: Kapela nedávno přidala na svůj bandcamp skladby z EP nahrané živě ve studiu, a toto jejich syrovější provedení mě baví vlastně o poznání víc.