Roger Miret and The Disasters – Gotta Get Up Now

Když ho miluješ, není co řešit. V paměti nacházím opravdu jen málo jmen, která by se mohla rovnat se jménem Rogera Mireta. Kubánský přistěhovalec, legenda hardcorové scény, zakladatel značek Dirty Devil a American Made Kustom. Ačkoliv se za dítě ulice považuje dnes už kdekdo, nikomu to nevěříte víc než jemu. Když si v roce 2002 odskočil od svých Agnostic Front k sólovému projektu, spatřila světlo světa eponymní deska, plná chytlavých songů, které člověka nutily si dát další drink, objímat všechny kolem a řvát každý refrén. Pětadvacátého ledna letošního roku pak vyšla v pořadí čtvrtá deska s názvem Gotta Get Up Now. A jak jsem již napsal na začátku: Kdy ho miluješ, není co řešit.

Ačkoliv Agnostic Front jsem nikdy nepropadl celým srdcem, Disasters mě chytli okamžitě. Nedokážu si dnes představit party bez songu Give’em The Boot nebo Loud And Proud. A tak jsem, značně udýchaný, strčil nové album do přehrávače a hned se na mě vyvalila hitovka Stand Up And Fight. Sakra, uběhlo dvacet vteřin a už řvu na celý byt Hey Hey Hey. Pokřik po chvilce vystřídá Miretův typický „kňučivý“ zpěv a všechno směřuje k tomu, že tohle nebude obyčejná deska. Disasters hrají všechno na první dobrou, žádná věda, silné a jednoduché refrény a hlavně texty plné moudra ulice. Dokazuje to třeba následující song s refrénem Fight Fight The Enemy a následně nějaký to wooowooo.

A pak přichází podle mě nejlepší song alba a tím je song We’re Gonna Find A Way (jehož Reggae Dub verze vyjde u PLY na striktně limitovaném sedmipalci). Skvělý kytarový riff na začátek, našlapané sloky, fenomenální refrén. Jestli je někde punkrockové nebe, tak tam pouštěj dokola pořád tenhle song. Písnička Faded zas chytne hned od začátku životní pravdou, po ní Gotta Get Up Now, známou už delší dobu si člověk odzpívá fakt celou a Miret zas ukazuje, že vystavit pořádnej refrén prostě umí. Druhá nejlepší písnička desky, včetně té parádní reggae dohry…

Následuje My Own Way a nasraná Outcast Youth, hymna všech punx and skins co freneticky křičí NEVER GONNA DIE. Tohle si nechám zahrát na pohřbu! Pak přichází pecky Tales Of A Short Haired Boy a klidnější Tonight’s The Night, nalívám si dalšího Jamesona a následující Bare-Knuckle Brawler s parádním stupňujícím se refrénem už halekám jak o život. Blížíme se ke konci desky, songy Red, White And Blue, Road To Nowhere a City Soldiers pak celý materiál skvěle doplňují. A poslední countryovka JR je prý věnovaná Rogerovu nenarozenému synovi.

Počkat, to na desce není žádná špatná písnička? Spálím svou sbírku desek, jestli tam nějakej zlej song najdeš. Ještě musím pochválit basové linky, které vždy vylezou tam, kde je potřeba. To, co se mi právě dokroutilo v přehrávači, je jednoznačně nejlepší deska od Disasters, jen doufám, že se mi neoposlouchá tak rychle, jako poslední Rancid.

Patnáctého května se všichni sejdeme ve Futuru a teď jdu aspoň převrhnout popelnici. RIOT