Pure Olcoholic Punk – Zlatá devadesátá

Poslat na recenzi odkaz na ulož.to a booklet vyfotit na koberci, to je punk, který si už dneska nedovolí kdejaká legenda, která by to mohla mít úplně v piči. Čtveřice kluků z Pure Olcoholic Punk přesně tohle udělala, a já nevěděl, jestli je to to nejvíc pohrdavý gesto, jaký jsem kdy zažil, nebo jestli je to myšleno úplně vážně. Ale jednoznačně si mě tím kluci získali. Druhým plusem byl ten vyfocený obal samotný. Parádní kompozice truchlících igráčků mě oslovila tak, jako asi každého, kdo vyrůstal na konci osmdesátek. Jenže hudba, to je trochu jiný kafe. To je prostě ten nešvar dnešní doby, kdy kapela natočí desku po jednom (!) koncertu, tedy v době, kdy ještě není vyježděná, sehraná, kdy ještě neví, na co lidi pod pódiem reagují.

Už z principu nemám rád slovo punk v názvu kapely, zvlášť když se jedná o alternativní kytarovku, jako v tomhle případě. Sedm středně-tempových songů, které zní jak od Schodiště, ovšem bez té jejich poetiky.

Titulní Zlatá devadesátá je asi nejlepší písničkou alba a to včetně nostalgického textu a dobré melodie. Následující song Herec začíná (i když jistě nechtěně) jako moje milovaný One Man Army, fakt jsem se těšil, jenže celé se to rozsype při změně tempa do nesmyslně přepálené odrhovačky se stokrát omletým obratem „ve vedlejší roli“. Třetí song s názvem Dělnická potěší aspoň veršem „každé ráno vstáváš v pět, a těším se na oběd“.  Pomalá Uprostřed je lehce zaměnitelná s kteroukoliv jinou písničkou. Dr. Jekyll a Mr. Hyde je nejrychlejším songem alba, padá s krkolomným přechodem na bicí, a mám strach, jestli se na jeho konci všechny nástroje sejdou. Uf, sejdou. Dům na konci města je pak ucajdaná, nicneříkající odpaňovačka , a k poslednímu songu Klepání na nebeskou bránu se už vůbec vyjadřovat nebudu. Podle bookletu by mělo následovat ještě Outro, ale to mi kluci nějak zapomněli poslat.

Napadá mě, jestli je tak bezpohlavní album důsledkem nejednoznačného hudebního vkusu jednotlivých členů, nebo nezralostí kapely jako celku. Problém je, že zpěvák je načichlej liduškou, ale i přes to trefí tak dva tóny z pěti. Za celou desku nepřijde jediný kytarový sólo nebo nějaký zpestření. Jasně, takhle zněla každá druhá kapela, když začínala, a není to žádná hanba, jen Pure Olcoholic Punk potřebují najít to, co je odliší. Nevidím ale jediný důvod, proč v téhle počáteční fázi nahrát desku a vyslat ji do světa. Až si to celé sedne, věřím, že tahle kapela za něco bude stát, teď bych ale tohle CD nepustil ani za hranice pražských Malešic. Přijďte se ale mrknout 6. října do dejvické klubovny, jak jim to jde naživo.