Houba – Ničeho nelitujem

Spousty věcí v životě lituju. Že jsem neudělal cestou z Francie to, co jsem udělat měl a pak už byla pryč. Že jsem na konečné tramvaje č. 7 nad kelímkem kafe z automatu neřekl pravdu. Že jsem se v jeden z nejdůležitějších dnů mého života napořád odmlčel. Že některé podtržené úryvky z knih beru doslovně. Že většinu času přemýšlím až moc a v nevhodné okamžiky nepřemýšlím vůbec. Že varovné signály pochopím až příliš pozdě. Zato Houba nelituje ničeho.

Na novou desku jsme čekali 12 let a upřímně: málokdo ještě doufal, že se jí dočkáme. Ba co víc, že na ní bude Houba znít aktuálně a současně. Za poslední dva roky jsem měl možnost vidět kapelu nesčetněkrát naživo a obrovský koncertní zápřah je znát na jejich sehranosti, která se samozřejmě odráží i na nové nahrávce. Ústečtí pankáči chytli druhý dech a velmi jim to svědčí. Singl Ničeho nelitujem, který stejnojmenné album otevírá, Houba představila už téměř rok před vydáním celé desky a ukázal cestu, kterou se kapela vydává. Spousta energie, precizní zvuk a až nečekaná vyzrálost v kontextu pětadvacetileté historie. Každý, kdo kdy okusil kapelní život se zákonitě musí v otvíráku desky najít.

Nedávno jsem vedl na baru debatu s partičkou pražských floutků o kapele, která i v roce 2020 zpívá o tom, jak nechce na vojnu. Tohle se netýká Houby, která se v téhle fázi nezasekla, reflektuje aktuální společenskou situaci v songu Svoboda 2015 a především mém nejoblíbenějším zářezu černého vinylu Slabá místa. A to, že kapela dohlédne i za Krušné hory, dokazuje cover Špína & prach. Hudebně i tematicky vyvedený cover od mých oblíbenců King Blues z nedostižné desky Punk & Poetry. Pokud pominu „legrácky“ v podobě songů Džíska a Debilů, tak nám kromě Oficiální spekulace zůstává perfektní track Scéna hnědne (v návaznosti na tento článek), Povolební kocovina o slibech a rozčarování a zapamatovatelné rozloučení s názvem Rok. „Šťastně stárnem, s tím málem, co nám život nadělil“. 24 minut. Díky, čau.

Houba natočila sociálně a politicky kritickou desku, která sice může působit poněkud monotematicky, na druhou stranu je ale soudržná a jasná. Kromě materiálu, který s každým poslechem roste a roste, oceňuju také zvuk nahrávky a čisté grafické zpracování vinylu. Houba se nejí, Houba se poslouchá!