Berlin Blackouts – Nastygram Sedition

V berlínských Berlin Blackouts došlo po druhém albu k obměně sestavy a kapela s novým bubeníkem v triu natočila své třetí album. To dostalo název Nastygram Sedition a obsahuje desítku skladeb, která mě překvapila okamžikem dosednutí jehly do drážek gramofonové desky.

Již úvodní píseň Anti-Cap. Messiah ukazuje, že spolu se změnou sestavy se posunulo i stylové směřování kapely. Téměř vynulován byl vliv moderního skinheadizovaného street punku a místo něj přebírá tažné otěže čirý punkový rocknroll, poháněný navztekaným projevem, čerpající z klasických děl sedmdesátých let, tu a tam okořeněný snítkou glamu, avšak s výrazně moderním pojetím rockového kytarového zvuku. Skladby jsou přímočaře chytlavé, navíc s dominantně rebelantskou lyrikou, ve které rezonují jak politické boje moderní Evropy, tak i punková vzpurnost a zacyklenost v destruktivním chuligánském velkoměstském nočním životě. Úvodní tři písně jsou skvělé a pro mě vrcholí skladbou I Live In My Own Movie s efektně fungující gradací. V Make Punk Rock Great Again obstarává dominantní zpěv hostující Peter Bywaters, frontman Peter And The Test Tube Babies, spolu s dalším hostem, Nickem Abnettem z The Aloof. Což dává skladbě s náskokem nejvýraznější Oi! vyznění z celé desky. Nahrávce s přibývajícími minutami trochu dochází dech a má tendenci stát se poněkud repetitivní, každopádně z nebezpečí letargie mě při poslechu zachraňují závěrečné dvě kompozice, Kubrick Eyes a načuřeně vyznívající efektní epilog We’ve Come To Destroy.

Nastygram Sedition je jednoznačně nejlepší z dosud vydaných desek Berlin Blackouts a pro mě příjemné překvapení, zvláště ve srovnání se starší tvorbou kapely.