Kdybych měl v 18 památníček a sbíral podpisy svých hudebních idolů, byl by plný, jen jedna dvojstránka by zůstala přímo uprostřed volná. Čistě jen kdyby náhodou Satanic Surfers ohlásili comeback. Kvůli nim bych klidně dojel i do pekla. Na žehlicím prkně.
A to se stalo. Teda nejeli jsme kvůli tomu až do pekla, ale jen kousek vedle. Do Rakouska. Představte si, že u sousedů mají nějakej študáckej festival, takřka na vesnici, kde v tělocvičně střední školy hráli Polar, Boston Manor, Comeback Kid a právě naši idolové, tak pro 120 vyhulenejch dvacátníků. Abych nezdržoval. Dvojstránka by i po tomhle výletě zůstala v památníčku prázdná. Mdlý zvuk plný defektů byl spíš zklamáním než nezapomenutelným zážitkem. Znáte ten pocit, když jedinečný okamžik z koncertu vašeho hudebního vzoru zkazí technika?
Na nápravu jsme nemuseli čekat dlouho. Jejich vystoupení na Pod Parou jsme museli kvůli svatbě bubeníka Taras Bullby oželet, naštěstí Rock Café tuhle punkrockovou legendu přivezli 18. 11. do Prahy, a jak líp oslavit výročí demokracie než výjezdem na jednu z mých pěti nejzásadnějších kapel dospívání?
Předkapely jsem prakticky nevnímal, ne že by za to nestály, ale napětí z očekávání ve mně bublalo jak burčák v zavřený petce. Kluci sorry. Doopravdy.
Lehká nervozita z poloprázdného sálu a z jednoho lístku navíc v kapse, který nebyl komu dát, natož prodat, mě lehce vyvedla z koncentrace. Vbíhám do kobky a čtyřka ze švédského Lundu v provincii Skåne už šlape publiku do ksichtu. Žehlící prkno jsem nechal doma, takže šlapu vodu. Nejzásadnější postava Sataniků zpěvák Rodrigo Alfaro zadřepnul po 18 letech za bicí a dává jako pán… pekel, že ano. Jízda je to velkolepá. Kapela posílá ze svého bohatého autorského portfólia jednu pecku za druhou. Nemám vůbec potucha, jak dlouho hráli, ale zazněly ty nejzásadnější věci, ať už to byly kousky z desek Motor In 666, Hero of Our Time, loňské Back from Hell, nebo mé snad vůbec nejoblíbenější ze všech Going Nowhere Fast.
Když se afektovaně nepotácím ze strany na stranu po pódiu, někde nepozorovaně se snažím popadnout dech. Tak rád bych si zaplakal. Prožil jsem svůj dlouholetý sen a je načase se probudit. Někdo chce mít v osmnácti bavoráka, já si přál vidět tuhle kapelu naživo a prožít přesně takový zážitek, kterého se mi v Rock Café dostalo. Akorát o 16 let později.
Po koncertě, kam jsem jel jen s bráchou, místo celé tlupy kamarádů, kterým tahle legenda stejně jako mně změnila život, ještě dlouho postávám a usychám. Dokonce tak dlouho, že nám ujede poslední vlak a my plandáme do čtyř do rána po noční Praze. Jediný, co nás hřeje, je podepsaná dvojstrana památníčku v podobě vinylů.
Teď můžu v klidu odejít surfovat i do pekla.
