Co má v přehrávači Poly z Insania?

Ani po letech nás nepřestalo bavit nahlížet do osobních přehrávačů našich oblíbených muzikantů a tak tu máme další díl do série. Tentokrát jsme se dozvěděli, co momentálně nejvíc poslouchá Poly, frontman brněnského nadžánrového kultu Insania.

Hele, vybrat jen pět, to chtělo brutální řez, protože schroustám poměrně širokej záběr hudby a hlavně se pořád snažím objevovat nový věci, který jsem dosud neslyšel. Vlastně to mám tak, že si málokdy pustím něco, co už znám. Ale pro potřeby tohohle přehledu jsem uvedl i pár svých starších favoritů, kteří se mi ještě nestihli oposlouchat. Taky musím říct, že v posledních letech hodně hledám hudbu na YouTube apod. (zajímá mě i vizuální stránka), takže často znám od různých interpretů jen jednotlivé songy a vůbec netuším, z kterého jsou alba. No ale že jste to vy, příslušná alba jsem dohledal.

Chumbawamba – Anarchy

V 90. letech mě v Brně naprosto zhypnotizovali na festivalu Las Velas. Asi to byl nejlepší koncert, na kterým jsem kdy byl. U nich mě hrozně baví téměř popovej elektronickej sound, kterej ale působí jako nosič pro silně podvratný a ironický texty. Hodně ovlivnili i naši kapelu a vlastně se snažíme po vlastní linii o podobnej model. U Chumbawamby navíc miluju ten andělsky čistej ženskej zpěv v kombinaci s kousavou punkovou kytarou.

Marilyn Manson – The Golden Age of Grotesque

Ne všechno od MM se mnou mlátí o zem, ale tohle je strašně silný album. Jako vysoustružený ze vzteku, dokonale zvukově vyprodukovaný. Hodně lidí mylně považuje MM za šaškárnu a odrazuje je vizuál, posazenej na oslavě dekadence a hnusu, ale mě právě tohle na něm baví, je to dělaný hrozně chytře a rafinovaně. Texty jsou plný působivých slovních hříček a moc mi sedí ta jeho hra s popkulturními i náboženskými symboly, někdy za hranicí dobrého vkusu. Manson má ale jednu velkou slabinu, a to jsou jeho živá vystoupení. Aspoň ty v Česku v posledních letech pojímá dost ledabyle.

Lana Del Rey – Born to Die

Objevil jsem si ji sám, když jsem hledal na Youtube něco jinýho. Bylo to pro mě jedno ze silných zjevení posledních let. Je to tak křehký a přitom tak noir a tak jedovatý. Je v tom smířenost s osudem, chorobná láska, kde visí ve vzduchu špatnej konec, osudovost, odevzdanost… a dohromady je to neodolatelný. Mohlo by se to jevit jako popík, ale ten hlas a bezvýchodnost dělá z Lany Del Rey věc mnohem temnější než blackmetalové strašení. Škoda jenom, že naživo to neuzpívá. Viděl jsem pár záznamů z koncertu a ona má slabej hlas, kterej zní na pódiu s kapelou nejistě. Přesto mi dlouho nic nehráblo tak hluboko do srdce jako tohle děvče.

Rammstein – Reise, Reise

Na tomhle albu podle mě byli ve vrcholné formě, uměli překvapit a dokázali metal obohatit novým výrazem. Kromě strojové údernosti a jakési militantní temnoty přinesli i specifickej humor, i když většina lidí má Rammstein za pouhé bubáky. Znám i hodně přátel, pro které je tahle kapela příliš „tupá“, vadí jim ten marš okovaných bot, kterej často udává jejich skladbám rytmus. R. si pohrávají s nacistickými odkazy, sázejí na působivost a provokaci – a proti tomu já nemám vůbec nic, zvlášť když vím, že R. jsou silně antinazi. Klip Keine Lust je skvost, kterej mj. dokazuje jejich smysl pro nadsázku.

Woodkid – Iron

Tohle mám vyloženě spojený s vizuálem a vlastně nemám od Woodkida žádný album, znám jen jeho videoklipy, které jsou postavené na velmi působivých výjevech stylizovaných ve studiu. Většina si pohrává s náboženskými tématy, a to vůbec ne laciným způsobem. Mimochodem, Woodkid si tyhle klipy točí sám, je totiž, pokud vím, jen tak mimochodem reklamní kreativec, videomaker. Ty skladby jsou až majestátně smutný a v kombinaci s těmi obrazy a výjevy je to opět jedna z těch věcí, které do mě v poslední době pořádně sáhly.

Foto: Mazaný Lišák