Metal jsem jako teenager nebyl schopnej akceptovat v jakékoliv podobě. Do doby než přišly kapely jako Darkest Hour, Unearth a Misery Signals. To se psal rok 2004. V roce 2019 na samé pupeční šňůře jara se tihle mohykáni kovového jádra sešli na společné tour. Unearth přivezli loňskou desku, Misery Signals obnovenou původní sestavu a Darkest Hour? Ti přivezlo peklo na zem.
Po pracovním maratonu, který skončil v sobotu ve tři ráno a znovu začal v 5:30 a pokračoval až do 15 hodin, standardní dobíhačka vlaku, ve kterém sedím ve vagónu pro děti a matky s partičkou řka 40 skautů. Ke mně si sedá malý knihomimoň. Po 20 minutách upřených směrem do knihy do mě šťouchne a zeptá se: „Pane, co je to levitace?“
Tak to ti řeknu úplně přesně, chlapečku. Breeeeeeeaking down. To je tak, když se pán v deset let staré mikině Misery Signals s kotvou zázračně vznáší mezi pódiem a dlažbou. Pouhý pár vteřin. Vteřina první – to je ta levitace. Opojný pocit, kdy necítíš nic, jen naprostou svobodu a sounáležitost s motivem a prostorem, který je v DNA jakoby odjakživa. Vteřina druhá? Pán končí na zádech. To by se na Sedmičce nemohlo stát. Ve Futuru nemůžu stát já. Failsafe. Druhej song Misery Signals, kapely, na kterou se těším 10 let od posledního koncertu a jedním stagedivem se pošlu do moshového důchodu? Tak jo, zbytek si odstojím. Kapela jede, tak jak ji znám, a to jsem měl obavy, že se Zaraskou, zpěvákem legendárních 7 Angels 7 Plagues, uslyšíme jen tvorbu z jejich debutní desky, na které se podílel. Velký omyl. Průřez všemi čtyřmi alby a ochutnávkou z připravovaného materiálu je naprostou oázou před výpravou vyprahlou pouští lopatového metalcoru. Podiovka jasná. Stu Ross se hodně šetří. Kdybych odehrával 365 koncertů každý rok 15 let v kuse, taky bych se už tolik nehejbal. Zaraska jede jak tryskomyš a totálně překvapil, jak skvěle pracuje s publikem. Pod pódiem je sice ani ne deset hlav, ale všichni šílí, jako kdyby měli mít poslední zrnko písku v přesýpacích hodinách. Zkrátka, když tuhle kapelu znáš, tak ji miluješ a pro lásku klidně položíš život.
Nastupuje legenda. Unearth. Přímočarej a explosivní kytarovej metalcore, tak jak ho tihle klucí z Bostonu tlačí už 20 let, podle mě přitáhl všechny ty postavy, kvůli kterým se kapacita klubu zmenšila tak o 45 %. Hlavičky jak halloweenský dýně už se hejbou. Ruce a nohy taky. Kapela šlape jak páteční směna hradní stráže na cestě domů. Sólový kytarista při svých partech stačí flirtovat s jednou z dívek z hlediště. Nejdřív se předvádí, pak ji pohladí, daruje trsátko a nakonec se opět předvádí. Chlapec, který ji celou dobu drží za ruku, se statečně věnuje natáčení videozáznamu. Asi aby měla holka na co vzpomínat. Jo, takhle to bylo dlouhé, že jsem si stačil vymyslet fotolovestory jak z Bravíčka. Navíc lýtko bolí tak, že na pravé noze nevydržím stát, a levý kotník se začíná ozývat, že mu přijde nespravedlivé, aby tu dnešní šichtu odnesl sám. No, tak ještě ty Darkest Hour a můžem na pohotovost.
Žádný velký upejpáníčko. Darkest Hour jsou tak o dvě třídy jinde než jejich předchůdci. Nástup ze Sadist Nations. T. Orbin za tu dobu co jsem tuhle legendární black coreovou úderku z D.C. viděl na posledy, vystřídal Tima Javu na postu bubeníka. A musím říct, že těžký úkol zvládl na jedničku. Kytarová sekce je pověstná kompaktností a vyvážeností, Deal i Carrigan jsou v kapele už dekádu a drží jako židovská víra. Schleibaum je zase úplně na jiný planetě a s nejkrásnější kytarou, kterou jsem viděl a možná i slyšel, zase kouzlí sólo za sólem. Navíc běhaj pódiu jako by nic netížilo. A netíží. U těchhle masakrátorů kabely nehledejte. Totální šau, totální jůs a songy rychlý jak sraní ve vlaku. Navíc každej druhej vál je totální odrhovačka, kterou znám z nekonečných večírků, kde jsme si je pouštěli jako středoškolský smradi pořád dokola. Nový materiál jsem od těchhle magorů neslyšel minimálně 10 let. A pořád jsem měl pocit, že jejich hodinovka trvala tak akorát, abych zapomněl, že po zbytek večera budu za sebou pravou nohu jen vláčet.
Bylo to skvělý připomenout si, že metalcore stále znamená hudbu, pokoru, ohleduplnost, zábavu, a především to, že jsme na jedný metalcoreový lodi. Žádný vyhrocený trendy a egosmog. Pouze čistá radost.
Moudro na závěr: Čím víc kulháš, tím víc metal. Bez domlácených holení není core.
