Máme pro vás další díl rubriky, ve které prohledáváme osobní přehrávače jak hudebníků, tak naší redakce. Pokaždé vám přinášíme komentovaný výběr toho nejlepšího, co jsme tam našli. Tentokrát nám prozradil, co poslouchá Sascha, zpěvák a kytarista německých The Detectors.
Smile And Burn – We Didn’t Even Fight Yet
Co dodat? Tak skvělé kapely jako jsou Smile And Burn se jen tak nevidí. Pokud budete mít někdy šanci jít se podívat na jejich koncert, tak určitě neváhejte! Smile And Burn jsou ti, co vám vykouzlí úsměv na rtech, i když se zrovna budete cítit úplně mizerně. Momentálně jsou pro mě tou nejsilnější, nejvtipnější a nejnadšenější kapelou. Když jsme byli s The Detectors na tour v Rusku a každý den jsme trávili v zimě okolo -10 stupňů, pustili jsme si jejich cédéčko a léto bylo zpátky! A právě proto, že jsem díky Smile And Burn měl to nejdelší léto v životě, jsou momentálně v mém topu. Díky kluci!
La Dispute – Violitionist Sessions
Tohle je celkem legrační. Procházel jsem si svoje iTunes, a díval jsem se, jaké kapely si přehrávám nejčastěji. La Dispute byli o dost napřed než moje mnohem oblíbenější kapely, které poslouchám vlastně pořád. Post hardcore totiž popravdě nepatří mezi něco, v čem bych si liboval, ale La Dispute jsou pro mě odlišní. V jejich hudbě je něco tak silně melancholického, co mi fakt nakopává zadek! Miluju jejich texty, jsou pro mě spíš jako příběhy. A samozřejmě hlas Jordana Dreyera. I když člověk nerozumí textům, přesto cítí ty silné vibrace, které muzikanti dokážou vyjádřit. Dříve pro mě existovala jen jedna kapela, která tohle dokázala, a to byli Propagandhi. A teď už můžu s potěšením dodat, že jsou to i La Dispute!
Such Gold – Misadventures
Na kapelu Such Gold jsem narazil úplně náhodou na nějakém punkrockovém webu. Jejich album Misadventures mě ale nakoplo hned při prvním poslechu. Hardcore punk ve své nejlepší podobě. Popravdě ani nevím, jak je popsat. Mají prostě svůj vlastní styl. Mají v sobě něco z Propagandhi, kousek z Title Fight, pak trochu The Story So Far a taky nějaký vliv college punku, který jsem se rozhodl ignorovat. Jejich hudba je chytlavá i přesto, že nepoužívají stále ty samé ohrané melodie.
Astpai – Efforts and Means
Jednou z nejlepších desek minulého roku je pro mě jednoznačně Efforts and Means od Astpai! Tahle líbivá čtyřčlenná parta z Rakouska má prostě všechno, co má správná kapela mít. Obzvlášť na albu Efforts and Means nechybí kritické texty, skvělé kytarové riffy a silné vokály. Hodně se mi taky líbí celá produkce alba. Poprvé jsem viděl Astpai naživo v Hamburku v rámci jejich tour s The Flatliners. A byli fakt přísný. Astpai jsou skvělý punkrock plný energie a svojí sílu umí ukázat na každém koncertě.
No Trigger – Tycoon
Tycoon od No Trigger je jedna z pár desek, které poslouchám nejmíň jednou za týden. A troufám si říct, že to tak ještě pár měsíců zůstane. Skvělá deska! To myslím úplně vystihuje její kvalitu. Naposledy jsem se takhle zažral do Indestructable od Rancid! Samozřejmě nechci porovnávat Rancid a No Trigger, ale Tycoon je prostě nářez!
